Článek
„Sedmkrát?“
Klára položila lžičku na talířek a podívala se na mě tak, že jsem měla chuť svoje číslo okamžitě snížit.
„Třeba,“ řekla jsem.
„Za týden?“
„Ne, za volební období.“
Zasmála se. Já taky, ale už jsem sledovala, jak se u toho tváří. Jestli je to ještě vtip, nebo právě zjišťuje něco, podle čeho si mě zařadí.
Bylo mi dvacet. Mohla jsem si koupit víno, zaplatit nájem a sama rozhodnout, s kým půjdu domů. Přesto mě dokázal rozhodit pohled kamarádky, která před chvílí bez zaváhání rozebrala vlastní nepovedenou schůzku.
„Já bych na to neměla energii,“ řekla.
„Já neříkám, že to tak mám. Říkám, že bych měla chuť.“
Ten rozdíl se mi zdál dost zásadní. Mluvit o sexu každý den ještě neznamenalo, že jsem každý večer někde odkládala oblečení. Někdy jsem jen ležela doma, myslela na konkrétního člověka a přála si, aby byl vedle mě.
Ale jakmile jsem tu chuť vyslovila nahlas, připadala jsem si, jako bych se přihlásila k nějakému závodu.
…
To číslo jsem neměla spočítané. Nenapsala jsem si sedm čárek do diáře a pak nezjistila, že jsem překročila povolený limit.
Vzniklo z obyčejné otázky: Jak často bych vlastně chtěla?
V posledních dnech mě odpověď napadala skoro sama. Když mi ráno přišla zpráva. Když jsem večer slyšela jeho hlas. Když jsem šla kolem místa, kde jsme se minule loučili.
S tím mužem jsme se teprve poznávali. Nebydleli jsme spolu, neměli společné nákupy ani zavedené večery. Bylo mu šestadvacet a já o něm ještě nevěděla spoustu věcí, přestože jsem už dokázala poznat jeho zprávu podle prvních tří slov.
Líbilo se mi na něm i něco, co se do vyprávění u kávy špatně vešlo. Když mi dával otázku, opravdu čekal na odpověď. Nemusela jsem mu ji vklínit mezi dvě jeho historky.
A přitahoval mě. Hodně.
Nechtěla jsem to pokaždé přeložit do slušnější věty o tom, že si rozumíme. Rozuměli jsme si taky. Jen jsem občas při našem rozhovoru myslela i na něco jiného než na obsah rozhovoru.
Kdyby mi tehdy někdo nabídl možnost být s ním každý den, přišlo by mi těch sedm večerů jako docela hezká představa.
…
V pátek jsem se rozhodla být nenápadná.
Vydrželo mi to asi dvacet minut. Seděli jsme vedle sebe, on mi vyprávěl o svém dni a já si najednou uvědomila, že místo hledání správného okamžiku čekám na povolení projevit se.
Tak jsem ho políbila.
Usmál se a přitáhl si mě blíž. Nic se nezřítilo. Nezačal mi vysvětlovat, že příliš aktivní ženy ho děsí. Jen mi na chvíli opřel čelo o čelo a zeptal se, jestli jsem měla dobrý den.
„Teď už jo,“ odpověděla jsem.
Byla to věta, za kterou bych se ve zprávě možná styděla. Nahlas mi vyšla docela snadno.
Ten večer jsem si říkala, že můj problém asi neexistuje. Mám chuť, on má chuť, takže nač to komplikovat.
Jenže tahle moje jistota měla jednu slabinu. Zatím ji nic nevyzkoušelo.
Bylo snadné připadat si sebevědomě, když jsme chtěli oba totéž. Nemusela jsem ještě zjistit, jak se budu tvářit ve chvíli, kdy se naše přání nepotkají. A hlavně co si o sobě v takové chvíli začnu myslet.
…
Přišlo to o pár dní později.
Měla jsem za sebou dlouhý den a na setkání s ním jsem se těšila už od oběda. Cestou jsem se zastavila doma, převlékla se a třikrát měnila názor na to, co si vezmu.
Byla jsem trochu směšná. Věděla jsem o tom. Vůbec mi to nevadilo.
On otevřel dveře v tričku, které jsem už znala, a hned mě políbil. Pak se omluvil, že má všude rozházené věci, a začal uklízet hrnek ze stolu.
„Nemusíš kvůli mně dělat inspekci bytu,“ řekla jsem.
„Já spíš hledám místo, kam si sedneš.“
Smáli jsme se. Sedli jsme si. Chvíli jsme mluvili a já se k němu později přisunula způsobem, který jsem pokládala za dost srozumitelný.
Pohladil mě po zádech.
„Dneska jsem úplně vyřízenej,“ řekl. „Můžeme jen být?“
Přikývla jsem tak rychle, až to vypadalo nacvičeně.
„Jasně.“
Ta odpověď byla v pořádku. To, co následovalo v mojí hlavě, už bylo podstatně méně uhlazené.
…
Najednou jsem vnímala vlastní oblečení. Tu péči, s jakou jsem se předtím připravovala. Způsob, jakým jsem si cestou představovala náš večer.
Připadala jsem si odhaleně, přestože jsem byla pořád oblečená.
Neřekl, že se mu nelíbím. Neodsunul mě. Seděl u mě, držel mě za ruku a ptal se na něco, co jsem mu vyprávěla minule. Jenže moje hlava už se vydala jinam.
Možná jsem se na něj vrhla moc rychle.
Možná mě chtěl předtím víc.
Možná když budu pořád ta, která začíná, přestane se snažit.
„Jsi nějak zticha,“ poznamenal.
„Jsem unavená.“
To byla velmi pohodlná odpověď. Právě ji použil on, takže jsem věděla, že se na ni nedá moc namítat.
Jenže u mě nešlo o únavu. Byla jsem zklamaná a zároveň jsem se za to zklamání styděla. Věděla jsem, že mi nic nedluží. Přesto jsem chtěla, aby si všiml, kolik jsem si od toho večera slibovala.
Neměla jsem chuť ho přemlouvat. Měla jsem chuť přestat se cítit hloupě. Bohužel jsem v té chvíli neuměla oddělit jedno od druhého.
…
Druhý den jsem to chtěla probrat s Klárou. Už jsem měla rozepsanou zprávu, když jsem ji smazala.
Nechtěla jsem, aby se z každého našeho setkání stalo hlášení. A nebyla jsem si jistá, jestli teď potřebuju její názor, nebo jen někoho, kdo mi řekne, že chyba není ve mně.
Místo toho jsem mu večer zavolala.
Chvíli jsme mluvili o běžných věcech. Potom jsem řekla, že jsem včera možná působila divně.
„Trochu,“ odpověděl.
To jsem slyšet nechtěla, i když jsem se na to sama ptala.
„Já jsem se na tebe těšila,“ vyhrkla jsem.
„Já na tebe taky.“
„Myslím i jinak.“
„To mi došlo.“
Na chvíli bylo ticho. Čekala jsem, že se zasměje, nebo téma změní. Místo toho se zeptal, jestli mi vadilo, že neměl náladu.
Mohla jsem říct ne a zachovat si obraz bezstarostné holky. Už jsem ho měla připravený na jazyku.
„Byla jsem zklamaná,“ přiznala jsem. „A pak jsem si začala připadat, že tě otravuju.“
To druhé se mi říkalo mnohem hůř než to první.
…
„Neotravuješ mě,“ řekl.
„Takže ti nevadí, když začnu já?“
„Proč by mi to vadilo?“
Pokrčila jsem rameny, přestože mě nemohl vidět.
Chtěla jsem odpovědět chytře. Že mám určitou zkušenost, že jsem vypozorovala nějaké pravidlo. Jenže jsem žádné vlastní pravidlo neměla. Byly to posbírané věty a domněnky, které jsem nikdy pořádně nezkoumala.
„Nevím. Asi nechci být moc.“
„Moc co?“
Právě to byla otázka.
Moc přímá. Moc dostupná. Moc dychtivá. Moc snadno čitelná. Skoro každé slovo, které mě napadlo, popisovalo spíš to, jak působím, než co skutečně chci.
Nakonec jsem řekla jen: „Mám teď chuť docela často.“
„To není stížnost, ne?“
Zasmála jsem se. Napětí trochu povolilo.
Pak dodal, že se mu to líbí, ale že on někdy prostě nebude mít náladu. Řekl to klidně, bez omluvy a bez slibu, že se příště určitě polepší.
Na okamžik mě to znovu píchlo. Potom mi došlo, že vlastně nevím, jakou jinou odpověď bych od něj chtěla dostat, aby byla poctivá.
…
Číslo sedm jsem vyslovila až později.
Seděli jsme spolu v kuchyni, jedli pozdní večeři a já se rozhodla, že tentokrát svoje téma neobalím pěti vtipy.
„Já bych s tebou někdy chtěla sex klidně každej den.“
Přestal na chvíli jíst.
„To je nabídka, nebo organizační pokyn?“
„Vidíš. Já se jednou snažím mluvit vážně.“
„Já jen potřebuju vědět, jestli si mám koupit diář.“
Hodila jsem po něm ubrousek. Pak jsme se oba rozesmáli a já byla ráda, že ten rozhovor nemusí mít slavnostní atmosféru.
Když jsme se uklidnili, zeptal se, jestli tím myslím opravdu každý den. Třeba i po hádce. Nebo když budu ve stresu. Nebo když budeme celý den spolu a večer už si budeme chtít jen číst.
„Já nevím,“ přiznala jsem.
„Tak proč sedm?“
„Protože týden nemá osm dní.“
Byla to drzá odpověď a taky způsob, jak získat pár vteřin. Ve skutečnosti jsem poprvé přemýšlela, jestli mluvím o svém každodenním životě, nebo o představě, ve které nic nepřekáží.
…
V mojí představě totiž nebylo špinavé nádobí. Nebyl v ní budík, dlouhá cesta domů ani večer, kdy mě rozčílí zpráva a nechci, aby na mě někdo mluvil.
Byli jsme v ní jen my dva a dost času.
To neznamenalo, že moje chuť není skutečná. Jen jsem si při slově „každý den“ vybírala samé příjemné dny.
Zkusila jsem mu to vysvětlit.
„Nechci tě kontrolovat podle kalendáře. Jen tě nechci chtít míň schválně.“
Chvíli se na mě díval.
„Tak mě nechtěj míň schválně.“
Ta věta mi udělala dobře. Hned vzápětí jsem si ale musela přiznat i její druhou polovinu, kterou nevyslovil. On zase nemusel předstírat větší chuť jen proto, aby mě nezklamal.
Bylo snadné souhlasit s tím u večeře. Mnohem těžší bylo představit si, že se tím opravdu budu řídit příště, až se na něj budu těšit celý den a on bude myslet hlavně na spánek.
Přesto jsem byla ráda, že už moje přání zná. Nemusela jsem kolem něj chodit a čekat, jestli na něj přijde sám.
…
O několik dní později nastala situace, kterou jsem si při tom kuchyňském rozhovoru příliš nepřipouštěla.
Chuť měl on. Já ne.
Nic dramatického se nestalo. Jen jsem za sebou měla den, po kterém jsem chtěla jíst něco teplého, osprchovat se a nemuset už nic rozhodovat. Jeho blízkost mi byla příjemná, ale dál se mi nechtělo.
Řekla jsem mu to.
„Dobře,“ odpověděl. „Máš hlad?“
Tím to pro něj na chvíli skončilo. Pro mě ne.
Napadlo mě, jestli teď nevypadám směšně. Před pár dny vykládám o sexu každý den a najednou sama couvám. Jako bych pronesením jednoho odvážného čísla podepsala prohlášení o stálé připravenosti.
„Já vím, že jsem říkala…“ začala jsem.
„Jano. Chceš těstoviny?“
Rozesmála jsem se.
Později jsem se ho přece jen zeptala, jestli mu to nebylo líto.
„Trochu jo,“ řekl. „Těšil jsem se. Ale budu v pohodě.“
Nehrál dokonale povzneseného člověka, který nic nečeká a nikdy nezažije zklamání. Jen svoje zklamání nepoložil na stůl jako úkol, který mám vyřešit.
…
S Klárou jsme se k tomu vrátily při další kávě.
„Tak co tvoje sedmička?“ zeptala se.
„Prosím tě, nedělej z toho značku.“
„Já tě jen škádlím.“
Věřila jsem jí. Stejně jsem jí řekla, že jsem po našem minulém rozhovoru začala přemýšlet, jestli nejsem nějak přehnaná.
Překvapilo ji to.
„Já myslela, že si děláš srandu. A že se ti prostě někdo hodně líbí.“
„Obojí může být pravda.“
Přikývla a chvíli si míchala kávu.
Pak řekla, že ona má poslední dobou chuť málokdy a občas si zase připadá, že je jí málo. Nechtěla jsem z toho dělat soutěž v tom, která z nás se hodnotí nespravedlivěji. Jen mě zaskočilo, jak odlišné starosti jsme dokázaly schovat do stejného smíchu.
Tentokrát jsem jí neříkala, jak často by měla chtít. Neměla jsem pro ni žádné užitečné číslo.
Zeptala jsem se, jestli jí to samotné vadí, nebo jestli jí vadí hlavně představa, že by to vadit mělo.
„To se mě ptáš, nebo sebe?“ odpověděla.
Asi obou.
…
Jednu věc jsem si přesto nechtěla rozmluvit: někdy mi opravdu šlo prostě o sex.
Ne o ujištění. Ne o důkaz přitažlivosti. Ne o náhradu rozhovoru, který neumím vést.
Měla jsem chuť a chtěla jsem být s ním.
Kdybych za každou takovou chvílí povinně hledala nějaký nedostatek, začala bych si zase vysvětlovat vlastní přání tak dlouho, až by z něj nezbylo nic než podezření.
Zároveň jsem už poznala i večery, kdy se do toho míchalo něco jiného. Když jsme si přes den skoro nenapsali, čekala jsem od večerního setkání, že rychle smaže nepříjemný pocit vzdálenosti. Pak mě jeho únava rozhodila víc než jindy.
Nechtěla jsem mít na každou situaci jednu chytrou odpověď. Potřebovala jsem si spíš všimnout, co se děje právě teď.
Někdy jsem chtěla sex. Někdy rozhovor. Někdy obojí. A někdy jsem měla chuť, byla otrávená a ještě jsem sama přesně nevěděla proč.
Tahle poslední možnost se do obrazu sebevědomé mladé ženy moc nehodila. Bohužel se do mého běžného života vešla docela snadno.
…
Občas jsem taky chtěla vědět, že mě chce, aniž bych musela začít první.
To nebylo totéž jako přání mít sex častěji. Jen jsem ty dvě věci zpočátku házela do jedné hromady.
Když jsem navrhovala setkání, přisunovala se a posílala narážky pořád já, začínala jsem se cítit trochu jako organizátorka programu pro dva. Přitom se mnou byl rád. Jen jsem někdy potřebovala vidět, že se těší i bez mého připomenutí.
Jednou jsem mu to řekla dost nešikovně.
„Ty by sis snad nevzpomněl, kdybych nezačala.“
Zvedl obočí. Hned jsem slyšela, jak to zní.
„Tak takhle jsem to říct nechtěla.“
„A jak?“
Musela jsem se zastavit. Stížnost mi šla snáz než přání.
„Chtěla bych někdy poznat, že na mě myslíš i takhle. Dřív než ti to napovím.“
Tomu rozuměl líp. Nedostal seznam povinností ani slíbenou frekvenci. Jen věděl něco, co předtím nevěděl.
A já jsem si konečně přestala namlouvat, že všechno vyřeší, když se naše týdenní počty nějak srovnají. Mohli jsme se vídat častěji a stejně bych mohla postrádat právě tuhle drobnost.
…
Některé rozdíly se přesto nedaly odbýt vtipem ani těstovinami.
Kdybych dlouhodobě chtěla mnohem častěji než on, asi by mi to vadilo. Nechtěla jsem se tvářit velkoryse a pak potichu sbírat každé odmítnutí, až z nich jednou udělám seznam při hádce.
Stejně tak jsem nechtěla, aby se vedle mě někdo cítil jako člověk, který pořád nestačí.
Tohle jsme zatím nemuseli řešit do hloubky. Teprve jsme zjišťovali, jak spolu fungujeme. Ale už jsem věděla, že samotné „máš právo chtít“ mi na všechny otázky neodpoví.
Mám právo něco chtít. On může chtít něco jiného. A potom je na nás, jestli nám v tom spolu bude dobře.
Nemusela jsem z něj dělat chladného muže ani ze sebe nenasytnou holku, aby se rozdíl dal pojmenovat. Taky jsem ho nemusela dopředu prohlásit za nepodstatný jen proto, že bych si přála snadný začátek.
Někdy mi připadalo, že právě tahle nejistota je na seznamování nejtěžší. Člověk by rád věděl, jak to dopadne, ještě než se do toho skutečně pustí. Já bych navíc nejradši věděla i to, jak se u toho budu cítit za měsíc.
…
Takže je sedmkrát týdně moc?
Když tu otázku položím takhle, pořád trochu čekám, že někdo vytáhne tabulku a ukáže mi řádek, kam patřím. Pak bych mohla přestat přemýšlet a jen se řídit výsledkem.
Jenže já nemám univerzální odpověď. Mám sebe, svou momentální chuť a konkrétního člověka, se kterým se teprve poznáváme.
Vím, že nechci svoje přání pokaždé zlehčit vtipem. A taky nechci, aby se z něho stalo pravidlo, podle kterého budu hodnotit každý náš večer.
Možná budu chtít zítra znovu. Možná budu mít hlavu plnou něčeho jiného. Dnes mi připadá poctivější nechat si obě možnosti než dokazovat věrnost jednomu číslu.
Když jsem mu naposledy psala, že se na něj těším, nepřemýšlela jsem nad tím, kolikátý by to byl den v týdnu.
Chvíli jsem zvažovala, jestli přidat něco odvážnějšího. Pak jsem to napsala a nechala zprávu odeslat dřív, než začnu škrtat.
Odpověděl, že se těší taky.
Usmála jsem se. Pro tu chvíli jsem neměla potřebu zjišťovat, jestli je moje radost v přiměřeném množství.
