Dva roky, kdy se studená válka málem změnila v horkou: jaderné krize v letech 1962 a 1983

Až s odstupem let se ukázalo, jak nebezpečně blízko byl svět katastrofě, která by neměla vítěze. A také to, že osud miliard lidí tehdy závisel na několika jednotlivcích, kteří se rozhodli zachovat chladnou hlavu a vzepřít se systému. Události kubánské krize a krize roku 1983 ukazují, jak křehká byla rovnováha světa na pokraji jaderné války.

K události, která mohla přerůst v jaderný konflikt, došlo už během kubánské krize v roce 1962. Tehdy se svět ocitl na samé hraně jaderné války v důsledku ostrého střetu mezi Spojenými státy a Sovětským svazem ohledně rozmístění sovětských raket na Kubě v reakci na umístění amerických raket v Turecku.

Spolu s krizí v roce 1983 je tato událost považována za jeden z nejnebezpečnějších momentů studené války. Spojené státy odpověděly na sovětský krok vyhlášením námořní blokády Kuby, jejímž cílem bylo zabránit dalším dodávkám raket. Následovala mimořádně vyhrocená diplomatická jednání mezi oběma supervelmocemi.

Prezident John F. Kennedy varoval, že jakýkoli pokus o prolomení blokády povede k vojenské reakci USA. Napětí postupně eskalovalo až k hrozbě přímého ozbrojeného střetu, který byl nakonec odvrácen dohodou o stažení sovětských raket z Kuby a amerických raket z Turecka a Itálie.

Nikita Chruščov, tehdejší první tajemník ÚV KSSS, neměl v úmyslu vyvolat jadernou válku. Jeho cílem bylo spíše vyvinout tlak na Spojené státy. Sovětské rakety rozmístěné na Kubě byly navíc technologicky méně vyspělé a z vojenského hlediska představovaly spíše politický než strategicky efektivní nástroj.

Konflikt byl vyřešen diplomatickou cestou, ale významnou roli v něm už tehdy sehrály zmatek, panika a nedostatek informací na sovětské straně. Během kubánské krize sehrál klíčovou roli Vasilij Archipov, který sloužil na sovětské ponorce B-59. Ponorka během krize neměla spojení s Moskvou ani přehled o skutečném vývoji situace. Posádka se proto domnívala, že jaderný konflikt již začal, a kapitán ponorky nařídil připravit jaderné torpédo k odpalu. Kapitán Savickij prý ztratil nervy a vykřikl: „Teď je zničíme! Zemřeme, ale všechny je potopíme – nestaneme se ostudou flotily.“

Americká plavidla, která v rámci blokády nad ponorkou prováděla manévry, přitom netušila, že sovětské ponorky jsou vybaveny jadernými torpédy. Archipov jako jediný z důstojníků s odpálením nesouhlasil a podařilo se mu kapitána uklidnit. Po vynoření vyšlo najevo, že mezi SSSR a USA žádná válka neprobíhá. Američané nabídli sovětské ponorce pomoc a ta se poté v doprovodu amerických torpédoborců vydala směrem na východ.

Archipov byl hrdina tělem i duší. V roce 1961 zachránil ponorku K-19 s přehřívajícím se jaderným reaktorem. Vysoká dávka radioaktivního záření, kterou při akci obdržel, později přispěla k jeho smrti v roce 1998.

Začátek osmdesátých let byl obdobím prudkého ochlazení vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Éra détente skončila a do čela USA nastoupil prezident Ronald Reagan, který otevřeně hovořil o Sovětském svazu jako o „říši zla“. Zbrojení se znovu rozběhlo naplno, nedůvěra mezi supervelmocemi rostla a diplomacii nahrazovala demonstrace síly.

Evropa se stala jedním z hlavních nervových center studené války. Spojené státy zde rozmístily nové balistické rakety středního doletu Pershing II, schopné zasáhnout cíle hluboko na sovětském území během několika minut. Jejich přesnost a krátká doba letu vyvolávaly v Moskvě silný pocit ohrožení a obavu, že by mohly sloužit k tzv. dekapitačnímu úderu, tedy k likvidaci sovětského vedení dříve, než by stihlo reagovat.

Napětí dále zvyšoval ambiciózní americký projekt Strategické obranné iniciativy, známý jako Hvězdné války. Šlo o vizi protiraketového štítu, který by dokázal zničit nepřátelské střely ještě před dopadem na americké území či území spojenců.

Zatímco ve Washingtonu byl prezentován jako obranný systém, v Moskvě jej vnímali jako pokus narušit křehkou rovnováhu založenou na principu vzájemně zaručeného zničení (Mutually Assured Destruction) a teorii odstrašování (deterrence), podle které by v případě jaderného útoku byly zničeny obě strany. Pokud by jedna strana nabyla dojmu, že se dokáže ubránit odvetě, mohl by se celý systém deterrence zhroutit.

V této vyhrocené atmosféře začala série událostí, které vytvořily řetězovou reakci. V září 1983 došlo k údajné záměně civilního letadla Korean Air Lines 007, které kvůli navigační chybě narušilo sovětský vzdušný prostor, za americké špionážní letadlo (pravděpodobně Boeing RC-135), jehož úkolem bylo monitorovat sovětské raketové testy. Civilní letoun byl sestřelen a zahynulo všech 269 osob na palubě.

Incident zhoršil již tak napjaté americko-sovětské vztahy. Z pohledu Západu šlo o brutální akt, pro sovětské vedení o potvrzení, že Spojené státy jsou ochotny riskovat provokace i v citlivých oblastech. V reakci na tuto událost byla dosud tajná technologie GPS uvolněna pro civilní využití, aby nedošlo k dalším omylům.

Jen o několik týdnů později následoval incident, o kterém se veřejnost dozvěděla až se zpožděním. Sovětský systém včasného varování oznámil odpálení mezikontinentálních balistických raket LGM-30 Minuteman z amerických základen. Na obrazovkách se objevilo varování o jaderném útoku.

Podle vojenských protokolů mělo následovat okamžité hlášení velení a příprava odvety. Svět se v tu chvíli ocitl na hraně a právě v tomto bodě se dějiny rozhodly nevydat nejtemnější možnou cestou. Jen díky duchapřítomnosti Stanislava Petrova nevypukla jaderná válka.

Rok 1983 nebyl krizí jednoho dramatického týdne, jako tomu bylo během kubánské krize. Byl to dlouhý proces plný strachu, špatné komunikace, technických chyb a mylných předpokladů o úmyslech druhé strany. Krize, v níž obě supervelmoci věřily, že ta druhá může zaútočit jako první.

Dvakrát během studené války nerozhodovali o osudu světa vlády a generálové, ale jednotlivci. Série technických chyb a narušená důvěra mezi supervelmocemi dovedly svět k jaderné válce blíž, než si veřejnost dokázala představit. V obou případech zvítězil rozum a duchapřítomnost nad systémem a svět přežil ne díky dokonalým systémům, ale navzdory nim.

Zdroje

ABRHÁM, Vladimír. Operace Anadyr: motivy sovětského rozmístění strategických raket na Kubě. Historický obzor, 2002, 13(5/6), 123-126. ISSN 1210-6097.

DIBB, Paul. The nuclear war scare of 1983: How serious was it? Canberra: Australian Strategic Policy Institute, 2013. ISSN 2200-6648.

KLEIN, Richard a William B. WARNER. Nuclear Coincidence and the Korean Airline Disaster. Diacritics, 1986, 16(1), 2-21. https://doi.org/10.2307/464647.

NATIONAL SECURITY ARCHIVE. The Underwater Cuban Missile Crisis at 60: https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/russia-programs/2022-10-03/soviet-submarines-nuclear-torpedoes-cuban-missile-crisis

OBERG, James. KAL 007: The Real Story. The American Spectator, 1993, 26(10), 37-42.

SUCHÝ, Petr. Systémy protiraketové obrany a jejich vliv na strategickou stabilitu. Politologický časopis, 2002, 9(2), 182–196. ISSN 1211-3247.

VISINGR, Lukáš. Raketová hrozba středního doletu (2): Balistická střela MGM-31 Pershing: https://www.stoplusjednicka.cz/raketova-hrozba-stredniho-doletu-2-balisticka-strela-mgm-31-pershing