Článek
Požár nočního klubu Cocoanut Grove v Bostonu, který vypukl 28. listopadu 1942 kolem 22:15, patří k největším tragédiím v dějinách USA. Stal se impulzem pro změny v oblasti požární bezpečnosti, medicíny i krizového řízení.
V době vypuknutí požáru se v klubu nacházelo přibližně 928 lidí – hostů, zaměstnanců, vojáků i umělců – přičemž více než polovina z nich zahynula. Oficiální počet obětí je 492, nicméně už krátce po neštěstí panoval zmatek v seznamech obětí, které obsahovaly chyby, duplicity i vynechaná jména, což ukazuje, jak chaotická byla situace po požáru.
Příčiny požáru
Během svátečního víkendu po Dni díkůvzdání se do podniku nahrnulo více než tisíc lidí, navzdory povolené kapacitě zhruba 460 osob. Klub byl tehdy jedním z nejvyhlášenějších míst společenského života ve městě. Byl oblíbený mezi místní elitou i celebritami, což přispělo k tomu, že bezpečnostní předpisy byly dlouhodobě přehlíženy.
Požár vznikl v suterénním Melody Lounge a jeho přesná příčina nebyla nikdy oficiálně stanovena. Jisté však je, že se oheň šířil velmi rychle. Výrazně k tomu přispěly hořlavé dekorace – umělé palmy, látkové závěsy, stropy potažené koženkou – a také konstrukční řešení budovy s falešnými stropy, kde se hromadily horké a toxické plyny.
Situaci ještě zhoršilo použití methylchloridu v klimatizačním systému. Methylchlorid neboli chlormethan je velmi hořlavý plyn s nasládlou vůní. Ta je však cítit až při úrovních, které jsou pro lidský organizmus toxické. Během několika minut se plameny a hustý kouř rozšířily do všech částí klubu. Při obnoveném vyšetřování požáru v roce 1997 byl za pravděpodobnou příčinu neštěstí označen právě únik methylchloridu z chladicího zařízení.
Pamětní deska na chodníku poblíž místa požáru
Průběh tragédie
Vyšetřování tragédie odhalilo fatální kombinaci konstrukčních nedostatků a organizačních selhání. Klub fungoval oficiálně jako restaurace, protože noční kluby byly v Bostonu zakázány, což vedlo k obcházení bezpečnostních předpisů.
Fatální roli sehrála také faktická nemožnost úniku. Vnitřní prostory byly nepřehledné, plné úzkých chodeb, dekorací z hořlavých materiálů a především dveří, které se v kritických místech otevíraly dovnitř, případně byly zablokované. Řada nouzových východů byla zamčená nebo skrytá. Hlavní vstup tvořily pouze otočné dveře, které se po vypuknutí požáru okamžitě zablokovaly nahromaděnými těly.
Stephanie Schorow to popisuje v knize The Cocoanut Grove Nightclub Fire: A Boston Tragedy: „Tlačili se k únikovému východu, který vedl na Piedmont Street, na dveře s panikovou hrazdou. Neotevřely se. Desítky lidí se na ně vrhly a vší silou do nich bušily. Později se ukázalo, že byly zamčené.“
Když vypukl požár, velká část lidí nezemřela na popáleniny, ale na otravu oxidem uhelnatým a udušení – velký počet obětí má na úmrtních listech uvedeny popáleniny i otravu kouřem, což ukazuje extrémní rychlost šíření ohně a toxických plynů v uzavřeném prostoru.
Vyšetřování později ukázalo, že majitel klubu východy úmyslně zamykal, aby hosté nemohli odejít bez zaplacení. Za hrubé porušení bezpečnostních pravidel byl odsouzen za zabití z nedbalosti a strávil několik let ve vězení.
Oběti
Oběti měly mimořádně pestrou sociální i věkovou skladbu. Jejich průměrný věk byl velmi nízký – u žen kolem 26 let, u mužů 28 let. Mezi mrtvými byli studenti prestižních univerzit, civilisté z 23 amerických států i příslušníci ozbrojených sil. Celkem zahynulo 64 vojáků, námořníků a příslušníků pobřežní stráže, včetně dvou obětí nově založeného dobrovolnického ženského sboru amerického námořnictva WAVES.
Zahynuly i čtyři těhotné ženy, zatímco další dvě přežily a později porodily, což se často uvádí jako symbol lidské odolnosti uprostřed tragédie. Poslední přeživší požáru Robert L. Shumway zemřel 25. června 2025 ve věku 101 let.
Lund a Browderův diagram, poprvé publikovaný v roce 1944, byl založen na zkušenostech s léčbou obětí požáru v Cocoanut Grove
Následky požáru
Důsledky požáru Cocoanut Grove dalece přesáhly tragickou noc. Záchranné práce vedly k hospitalizaci nejen stovek popálených, ale i desítek hasičů, policistů a vojáků, kteří se nadýchali kouře při pomoci obětem. Zkušenosti lékařů s léčbou popálenin a šokových stavů se staly základem moderní popáleninové medicíny a systému urgentní péče.
Požár také urychlil implementaci přísnějších stavebních a bezpečnostních předpisů po celých Spojených státech: povinné nouzové východy, které musely zůstat odemčené a jasně označené, dveře otevírané směrem ven, zákaz hořlavých dekorací a jasná pravidla pro maximální kapacitu prostor se staly standardem nejen v USA, ale postupně i v dalších zemích. Tyto změny se staly základem moderních bezpečnostních norem pro divadla, kluby, restaurace i další veřejné budovy.
Právě na základě zkušeností z Cocoanut Grove vznikl dodnes používaný Lund a Browderův diagram pro odhad rozsahu popálenin. Poprvé v historii se detailně zkoumaly psychické následky katastrof u přeživších i pozůstalých, což položilo základy výzkumu posttraumatické stresové poruchy.
Požár jako memento
Požár Cocoanut Grove se stal mementem, k jaké tragédii může vést laxnost a lidská chamtivost. Zároveň se však stal i impulzem k zásadnímu zlepšení bezpečnosti a lékařské péče. Přestože od události uplynuly desítky let, její dědictví je dodnes patrné v každém osvětleném nápisu „EXIT“ u únikových východů a v moderních postupech léčby těžkých popálenin.
Přestože šlo „jen“ o jednu noc v jednom klubu, její dopad na legislativu, architekturu veřejných budov i krizovou medicínu je patrný dodnes a činí z této tragédie jeden z klíčových momentů moderních dějin požární bezpečnosti.
Zdroje
ESPOSITO, John. Fire in the Grove: The Cocoanut Grove Tragedy And Its Aftermath. Da Capo Press, 2005. ISBN 978-0-306-81423-5.
SCHOROW, Stephanie. The Cocoanut Grove Nightclub Fire: A Boston Tragedy. The History Press, 2022. ISBN 978-1467152877.
FLEMING, Daniel J. The Cocoanut Grove Revisited. Prologue Magazine, 2017, 49(3).
REILLY, William. Report concerning the Cocoanut Grove fire, November 28, 1942. Boston: City of Boston Printing Dept., 1944. Dostupné z: https://archive.org/details/reportconcerning00bost
SAFFLE, Jeffrey. The 1942 Fire at Boston's Cocoanut Grove Nightclub. The American Journal of Surgery, 1993, 166, 581-591.
BELAND, Amanda. 83 years after deadly Cocoanut Grove fire, descendants of those killed remember who they lost: https://www.wbur.org/news/2025/12/01/cocoanut-grove-fire-boston-descendants-remember
