Hlavní obsah
Umění a zábava

Procházka mezi dvojčaty Světového obchodního centra: umělecký zločin století Philippa Petita

Foto: Wikimedia Commons (Public domain): https://w.wiki/HhhB

Věže Světového obchodního centra v roce 1974

V srpnu 1974 se Philippe Petit prošel bez jištění po laně nataženém mezi věžemi Twin Towers. To, co pro diváky vypadalo jako flirt se smrtí, bylo ve skutečnosti roky připravované umělecké dílo označované jako „umělecký zločin století“.

Článek

Philippe Petit je francouzský provazochodec, který se do dějin zapsal jedním z nejodvážnějších výkonů 20. století. Narodil se 13. srpna 1949 v Nemours, nenápadném francouzském městečku na řece Loing, jehož klid kontrastuje s výškami, do nichž se Philippe později vydal. Možná právě tam – mezi řekou, kamennými zdmi středověkého hradu a starobylou architekturou – se naučil vnímat prostor spíš jako partnera než jako hrozbu.

Už od dětství tíhl k magii, žonglování a cirkusovému umění. Neumím si představit, kolikrát na něj musela maminka jako na kluka volat: „Philippe, okamžitě slez dolů!“ Klíčový zlom nastal v jeho dospívání, kdy si sám natáhl lano mezi stromy a začal se učit chůzi po laně – zcela intuitivně, bez odborného výcviku a bez jištění: „Během jednoho roku jsem se naučil všechno, co se dá dělat na laně. Naučil jsem se salto vzad, salto vpřed, jednokolku, jízdní kolo, židli na laně, skákání obručemi.“ Kouzelnické triky a cirkusové kousky ho však brzy přestaly zajímat. Místo nich hledal čistou formu umění, ve kterém by propojil rovnováhu, ticho, koncentraci a přítomný okamžik.

Foto: Wikimedia Commons (Public domain): https://w.wiki/HhrA

Philippe Petit v roce 1974

Příprava uměleckého zločinu století

V červnu 1971 Petit přešel mezi věžemi katedrály Notre-Dame. Nápad přejít mezi věžemi Světového obchodního centra dostal už v roce 1968, když si jako osmnáctiletý náhodou přečetl článek o plánované stavbě Dvojčat. V tom okamžiku se zrodila posedlost, kterou on sám nazýval „le coup“ – velký čin. Přípravy trvaly šest let a vypadaly jako plán na „dokonalý umělecký zločin“. Petit studoval konstrukci budov, jejich pohyb ve větru, bezpečnostní opatření i chování pracovníků. Opakovaně jezdil do New Yorku, kde sledoval stavbu Dvojčat, ilegálně pronikal do budov v přestrojení za dělníka, novináře či technika a s pomocí falešných průkazů získával přístup do nejvyšších pater.

Petitova vize nebyla jen lehkovážným rozmarem; byl to hluboký umělecký projev jeho lásky k provazochodectví. Dvojčata se svou impozantní výškou a mezerou mezi nimi táhnoucí se přes 40 metrů podnítila jeho fantazii. Podle něj si přímo říkala o to, aby byla „propojena v nadpozemském tanci vysoko nad zemí“. Pouhá představa balancování na vrcholu těchto obrovských staveb byla děsivá i vzrušující zároveň, skutečná zkouška jeho dovedností a odhodlání. Jeho odvážný sen byl víc než jen osobní ambicí; byla to koncepční výzva, která se vzpírala samotné podstatě lidských limitů. Šlo o posouvání hranic a redefinování možného.

Kritický okamžik: natahování lana

Nešlo jen o odvahu, ale též o precizní logistiku. Tým spolupracovníků – mezi nimi fotograf Jim Moore, filmař a fotograf Jean-Louis Blondeau či žonglér Francis Brunn – vytvářel modely věží, nacvičoval natahování lana v otevřeném prostoru a řešil klíčový problém: jak dostat téměř dvě stě kilogramů vážící ocelové lano přes čtyřicetimetrovou mezeru ve výšce přes čtyři sta metrů a navíc ve tmě. Řešením byl prostý luk a šíp, jímž byl nejprve vystřelen rybářský vlasec, na který se postupně navazovala silnější lana, až bylo možné přetáhnout samotné ocelové lano.

Zatímco diváci viděli už jen muže klidně kráčejícího na laně, skutečné drama se odehrálo o několik hodin dřív – na tichých chodbách mrakodrapů, kde se malá skupina lidí snažila zůstat neviditelná. Celá operace probíhala v noci z 6. na 7. srpna 1974 a několikrát hrozilo, že bude odhalena. Skupina se rozdělila, část týmu byla na střeše severní věže, část na střeše jižní věže a někteří členové týmu zůstali uvnitř budov jako spojky a krytí. V jednu chvíli byli málem odhaleni, když se omylem dostali do pater, kde neměli co dělat, a všimla si jich ostraha. A dostat se na střechu taky nebylo tak jednoduché, jak čekali. Petit sám později přiznával, že právě v této fázi chtěl akci zrušit, nikoli proto, že by ztratil odvahu, ale proto, že ztrácel kontrolu nad okolnostmi.

Foto: Wikimedia Commons (Public domain): https://w.wiki/Hhhb

Philippe Petit v roce 1974

„Pro mě je chůze po laně… život. C'est la vie.“

Když se začalo rozednívat, byli všichni vyčerpaní. Věděli, že není cesty zpět a že jakýkoli další odklad by znamenal prozrazení. V tu chvíli už nešlo jen o odvahu, ale o nutnost dokončit, co začali. Ráno 7. srpna 1974 krátce po sedmé hodině Petit vstoupil na lano natažené mezi severní a jižní věží World Trade Center. Bez jakéhokoli jištění se pohyboval ve výšce přibližně 1 312 stop nad zemí. To, co následovalo, nebyla pouhá chůze: Petit na laně tančil, klečel, lehal si, zdravil diváky i policisty na střechách budov a „rozmlouval“ s racky. Celkem osmkrát přešel z jedné věže na druhou a celé představení trvalo zhruba 45 minut. Dole na ulicích ho sledovalo až sto tisíc lidí a událost se okamžitě stala mediální senzací.

Poté byl Petit zatčen, podroben psychiatrickému vyšetření a obviněn z neoprávněného vniknutí. Případ však skončil neobvykle: obvinění byla stažena výměnou za to, že zdarma vystoupí pro děti v Central Parku. Dokonce mu byl udělen doživotní vstup na vyhlídkovou plošinu věží. Jeho výkon si vysloužil označení „umělecký zločin století“ a paradoxně pomohl veřejnosti přijmout do té doby neoblíbené Twin Towers jako symbol města.

Provazochodectví jako forma umění

Petit se po tomto činu nestal kaskadérem ani celebritou v tradičním smyslu slova. Odmítal komerční nabídky a trval na tom, že je především umělcem. V dalších desetiletích realizoval řadu velkolepých přechodů, například přes Seinu u Eiffelovy věže nebo v katedrále sv. Jana v New Yorku. Během své kariéry utrpěl jediný pád z výšky 14 metrů, při kterém si zlomil několik žeber. Byl zatčen více než pětsetkrát na pěti kontinentech – za pouliční žonglování. I ve vysokém věku zůstává fyzicky aktivní a věrný své filozofii: chůze po laně pro něj není flirtováním se smrtí, ale oslavou života, soustředění a lidské představivosti. Na svůj největší úspěch vzpomíná i po padesáti letech: „Každý detail, vítr, vibrace…je to v mém těle i duši, i po 50 letech.

Zdroje

GERSTEIN, Mordicai. The man who walked between the towers. Brookfield: Roaring Brook Press, 2003.

PETIT, Philippe. To reach the clouds: my high-wire walk between the Twin Towers. London: Faber & Faber, 2015.

BINSWANGER, Julia. Philippe Petit Marks the 50th Anniversary of His World Trade Center Walk With a New High Wire Act: https://www.smithsonianmag.com/smart-news/philippe-petit-marks-50-years-since-his-world-trade-center-walk-in-a-new-high-wire-act-180984859/

ROCHE, Daniel. Philippe Petit shows AN how a high-wire career can drive a life: https://www.archpaper.com/2024/08/philippe-petit-high-wire-career-drive-life/

ČT24. Výkon, nad kterým se tajil dech. Philippe Petit prošel bez jištění mezi oběma „Dvojčaty“: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/vykon-nad-kterym-se-tajil-dech-philippe-petit-prosel-bez-jisteni-mezi-obema-dvojcaty-61831

Perelman Performing Arts Center. Philippe Petit: https://pacnyc.org/bio/philippe-petit/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:
Provazochodec
lano

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz