Lidský řetěz 6 milionů lidí z New Yorku do Kalifornie: Jak Hands Across America (ne)propojilo USA

Je neděle 25. května 1986, přesně 15:00 východoamerického času. Stovky rozhlasových stanic po celých Spojených státech začnou hrát tutéž písničku Hands Across America, což byla oficiální hymna celé akce. V tu chvíli se miliony lidí na ulicích, silnicích, pouštích i v řekách chytily za ruce. Vznikl lidský řetěz 5,5 milionů lidí dlouhý 6 600 kilometrů, který měl symbolicky spojit Atlantik s Pacifikem. Další milion lidí se mimo oficiální trasu zapojil do menších obdobných akcí jako Hands Across Massachusetts, Hawaii, Florida a Alaska. Cílem akce bylo porazit hlad a bezdomovectví v USA.

V roce 1985 se díky megahitu We Are the World a koncertu Live Aid vybraly desítky milionů dolarů na pomoc obětem hladomoru v Etiopii a dalších afrických státech. Americká veřejnost s dojetím sledovala televizní záběry a posílala peníze. V té době se však Spojené státy potýkaly s vážnou sociální krizí. Raketově rostl počet lidí bez domova a rodin pod hranicí chudoby. V mnoha amerických městech se tvořily dlouhé fronty na polévku a potravinové banky nestíhaly pomáhat vlastním občanům.

Řada amerických aktivistů a charitativních pracovníků kritizovala, že celebrity a politici pláčou nad Afrikou, zatímco ignorují chudobu a bezdomovce ve vlastních ulicích. Říkali, že pomáhat Africe je pro ně emocionálně snazší a exotičtější, než si přiznat, že jejich vlastní systém selhává. Právě tento paradox vedl k akci Hands Across America neboli Ruce napříč Amerikou.

Příprava akce zabrala devět měsíců a organizační tým měl 400 členů. Cílem bylo vytvořit souvislý lidský řetěz z lidí držících se za ruce napříč celými Spojenými státy. Ačkoliv se akce zúčastnilo téměř 5,5 milionů lidí, řetěz byl na několika místech přerušen, zejména v pouštních oblastech Arizony a Nového Mexika na jihozápadě USA. Velká část účastníků se soustředila ve velkých městech (v New Yorku bylo téměř pětkrát více a ve Washingtonu D.C. dokonce téměř desetkrát více účastníků než bylo potřeba). Málokdo cestoval do odlehlejších oblastí. Mezery mezi účastníky byly vyplněny stuhami, lany, transparenty a dalšími kreativními způsoby.

Organizátorem akce byl Ken Kragen, spoluzakladatel charitativní organizace USA for Africa, která v roce 1985 vydělala desítky milionů dolarů díky písni We Are the World. Akci sponzorovala a propagovala Coca-Cola a dalších 700 společností, mimo jiné McDonald's a CitiBank. Celebrity a firmy mohly sponzorovat jednotlivé úseky řetězu za 13 200 dolarů na míli, neboť se odhadovalo, že k pokrytí jedné míle bude zapotřebí 1 320 lidí. První míli v newyorském Battery Parku s výhledem na Sochu Svobody takto sponzoroval hudebník Prince, který jako teenager na vlastní kůži zažil, jaké to je mít hlad.

Každý účastník měl za roli článku řetězce zaplatit 10 dolarů a výtěžek měl být věnován místním charitativním organizacím bojujícím proti hladu a bezdomovectví a pomáhajícím chudým. Zdaleka ne všichni účastníci však poplatek zaplatili, nicméně organizátoři oznámili, že jim v účasti bránit nebudou. Po odečtení provozních nákladů vynesla akce přibližně 15 milionů dolarů, což bylo výrazně méně, než organizátoři původně očekávali.

Organizace byla náročná především ve venkovských a odlehlých oblastech, kam bylo nutné nasměrovat lidi z větších měst, která neležela přímo na trase řetězu. Často museli cestovat několik hodin na přidělené místo, které jim bylo oznámeno dopisem zhruba týden před akcí. Řada zájemců volala také na bezplatné linky a místo v řetězu jim pak bylo přiděleno okamžitě během hovoru. Na vzdálená místa účastníky přepravily autobusy. Celá akce se nakonec obešla bez zranění i incidentů.

Přenos z akce vysílaly stovky rozhlasových stanic po celé zemi. V 15:00 Ken Kragen v New Yorku vyzval účastníky, aby se chytili za ruce. První v řadě byla šestiletá Amy Sherwood, která se sedmičlennou rodinou žila v ubytovně pro sociálně slabé v Brooklynu. V newyorském řetězu byli mimo jiné Yoko Ono, Liza Minnelli, Glenn Close, William Hurt, Brooke Shields a hudební skupina Kool and the Gang. V dalším úseku se do řetězu zapojila zpěvačka Dionne Warwick. V Marylandu mezi městy Perryville a Havre de Grace skupina potápěčů propojila řetěz pod hladinou řeky Susquehanna. V západním Marylandu byl řetěz poprvé přerušen, neboť úsek kolem frekventované silnice byl vyhodnocen jako příliš nebezpečný.

Do lidského řetězu se zapojil i tehdejší americký prezident Ronald Reagan s manželkou Nancy, ačkoliv to původně neměli v plánu. Reagan krátce před akcí řekl, že „tam, kde je hlad…je třeba si uvědomit, že je to pravděpodobně způsobeno tím, že lidé nevědí, jaké možnosti mají k dispozici“. Na poslední chvíli se pak rozhodl do akce zapojit. Pro tajnou službu to však znamenalo bezpečnostní a logistickou noční můru. Trasa byla odkloněna z ulice k Bílému domu, kde se za ruce chytili jeho zaměstnanci, jejich děti, akreditovaní novináři i samotní agenti tajné služby. Za všech zhruba 225 zaměstnanců a agentů v tomto úseku navíc anonymní dárce zaplatil poplatek 10 dolarů na osobu. Hned za plotem Bílého domu řetěz opět pokračoval na ulici.

Reaganova účast vyvolala velkou vlnu nevole a kritiky. Jeho administrativa totiž v té době prováděla drastické škrty v sociálních programech, podpoře v nezaměstnanosti a v dotacích na potravinovou pomoc. Kritici poukazovali na to, že se prezident usmívá a drží za ruce pro dobrou věc, zatímco jeho vlastní politika chudobu a bezdomovectví v USA prokazatelně zhoršovala. Aktivista Mitch Snyder k tomu řekl: „Vadí nám, že tam stojí a podává si ruce, jako by byl součástí snahy vymýtit bezdomovectví a hlad. On je součástí problému.“

Nezisková organizace Shelterforce, která se zaměřuje na problematiku dostupného bydlení a rozvoje místních komunit, k dědictví Ronalda Reagana poznamenala: „Po Ronaldu Reaganovi jsme již pojmenovali letiště, školy i ulice a po jeho smrti někteří navrhují další způsoby, jak uctít jeho památku. Možná by však jeho odkazu lépe odpovídalo, kdyby každé americké město na počest našeho 40. prezidenta pojmenovalo lavičku v parku – takovou, na které každou noc přespává alespoň jeden člověk bez domova.“

Nejvíce účastníků bylo v Ohiu, kde se zúčastnilo 901 960 osob, včetně astronauta Johna Glenna, kouzelníka a iluzionisty Davida Copperfielda, kosatek Shamu a Namu, lachtana a tučňáka magellanského. V Chicagu ve státě Illinois se zapojila moderátorka Oprah Winfrey, v Missouri herečka Kathleen Turner a ve státě Tennessee herec Peter Fonda. V Memphisu lidé chytili za ruce i sochu Elvise Presleyho. Na stejném místě se v řetězu chytilo za ruce i 54 imitátorů Elvise, přičemž všichni měli napodobeniny jeho slavných overalů, typický účes a sluneční brýle. Memphis tak trumfnul Springfield v Illinois, kde se podobně chytilo za ruce padesát imitátorů Abrahama Lincolna. V Arkansasu se zapojil budoucí prezident Bill Clinton, jeho manželka Hillary a jejich dcera Chelsea. Nejdelší úsek vedl přes Texas (965 km), kde východně od Dallasu vytvořili členové organizace paraplegiků řetěz kajaků napříč jezerem Ray Hubbard.

V Novém Mexiku postavili rančeři do řetězu svůj dobytek, aby tak nahradili chybějící lidi. V oblasti Navajo v Arizoně sponzorovala společnost American Express úsek, který byl označen za nejnáročnější míli k zaplnění. Více než 1 000 zaměstnanců společnosti a jejich rodinných příslušníků se spojilo v řetězu s místními členy kmene Navahů. Díky tomu tento úsek zůstal nepřerušený. Podél dálnice Interstate 40 se do řetězu zapojili členové kmenů Hopi a Navajo i skupina původních obyvatel Bolívie, kteří kvůli této akci přicestovali do USA. Největší mezery v řetězu vznikly v pouštních oblastech Arizony kvůli obavám z extrémního horka. Ze stejného důvodu byl zrušen i úsek přes Coloradskou poušť, kde teploty dosahovaly až 40 °C. Přesto na místo dorazily stovky lidí.

V Kalifornii se do řetězu zapojili mimo jiné Gerald Ford, Frank Sinatra, Shelley Duvall, Drew Barrymore, Gregory Peck, Sidney Poitier, Jeff Bridges, Whoopi Goldberg, Raquel Welch a jeden z úseků sponzoroval Steven Spielberg. V Los Angeles v oblasti Skid Row se řetěz tvořený převážně bezdomovci táhl kolem azylových domů a vývařoven. Na úplném konci řetězu stáli obyvatelé místního azylového domu Bill Jones, Mary Hally a jejich pět dětí. Bill Jones k akci řekl: „Je to nádherné. Jen doufám, že tento pocit bude pokračovat.“

Jeden z účastníků, který v té době cestoval s přáteli po Arizoně, na akci zavzpomínal: „Neměli jsme v plánu být na konkrétním místě, ale když jsme uviděli tu řadu tvořící se uprostřed pouště, všichni jsme vyskočili z auta a zapojili se. Všichni byli přátelští a těch patnáct minut jsme si užívali v dobré náladě. I když to působilo trochu bláznivě a možná až kýčovitě, možná bychom to měli dělat častěji.“

Akce zvýšila povědomí veřejnosti o problémech bezdomovectví a hladu. Byla i finančním úspěchem, i když se vybralo méně peněz, než se předpokládalo. Organizátoři původně plánovali vybrat 50 až 100 milionů dolarů. Azylové domy a charitativní jídelny po celých Spojených státech si nakonec rozdělily 15 milionů dolarů (podle jiných údajů to bylo 20 milionů dolarů). Přestože byl záměr akce charitativní, s odstupem času se na ni začalo nahlížet jako na příklad politického pokrytectví (hlavně v případě Reagana) a slacktivismu. Tento pojem označuje sociální či politickou angažovanost s minimálním úsilím, kdy člověk nic neriskuje ani nevěnuje věci mnoho času. Má pocit, že přispěl dobré věci, avšak často chybí reálná změna. Na druhou stranu, i tyto malé skutky pomáhají šířit povědomí o problémech, o nichž by se jinak nemluvilo.

Řada Američanů však začala pochybovat o smyslu podobných akcí. Organizátor Live Aid Bob Geldof v této souvislosti hovořil o „únavě ze soucitu“. Podle některých tyto charitativní akce s účastí celebrit odrážely ztrátu víry ve schopnost politiků a vládních institucí řešit problémy a neschopnost dosáhnout zásadních změn. Vic Acosta, který se akce zúčastnil s přítelkyní a kamarádem, 30 let poté shrnul své dojmy: „Všichni jsme tehdy měli – ať už z nevědomosti, nebo z nevinnosti – v sobě mnohem více naděje než dnes.“

Nabízí se otázka, jak by podobná akce dopadla dnes? Z logistického hlediska by to byl díky moderním technologiím triumf, ze společenského kvůli polarizaci společnosti zřejmě fiasko. Řešila by se bezpečnostní rizika a ekologické dopady akce, která by už neměla onu upřímnou „osmdesátkovou“ atmosféru.

Zdroje

Hands across America, May 25, 1986. New York: Pocket Books, 1986. ISBN 0-671-63118-7. Dostupné z: https://archive.org/details/handsacrossameri0000unse

30 Years Ago, 6 Million People Held Hands Across America: https://www.npr.org/2016/05/25/479502036/30-years-ago-6-million-people-held-hands-across-america

Great Shakes: ‚Hands Across America‘ 20 Years Later: https://abcnews.com/Entertainment/WolfFiles/story?id=2044810&page=1

Hands Across America: Holding Hands in May 1986: https://www.chimesfreedom.com/2011/05/25/25th-anniversary-hands-across-america/

Hands Across America Press Conference Parts 1 and 2: https://www.globalimageworks.com/library/audio/hands-across-america-press-conference-parts-1-and-2

Reagan blames hunger in America on lack of knowledge in getting aid: https://www.newspapers.com/article/spokane-chronicle/139611660/

Reagan’s Legacy: Homelessness in America: https://shelterforce.org/2004/05/01/reagans-legacy-homelessness-in-america/

Remembering Hands Across America: https://www.history.com/articles/remembering-hands-across-america

Stars Ante Up for Hands Across America: https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1986-01-17-me-547-story.html