Michael Servetus: Jak Jan Kalvín zničil největšího španělského humanistu

Giordana Bruna, který skončil kvůli svému vědeckému učení na hranici, zná nejspíš i každé dítě školou povinné. Španělský humanistický učenec Michael Servetus s ním sdílel stejný konec svého života. Také byl upálen jako kacíř. Přitom to byl člověk vzdělaný, který se mimo jiné jako první Evropan zabýval plicním oběhem. Sice podpořil reformaci, ale na druhé straně v teologické rovině odmítl učení o boží trojjedinosti.

Michael Servetus se narodil v Aragonii. Na univerzitě získal vzdělání v oblasti latiny, hebrejštiny, matematiky, astronomii a geografii a titul mistra svobodných umění. Práva pak studoval na toulouské univerzitě. Více než ony ho ale zaujala teologie, které se věnoval nejvíce.

Podařilo se mu získat práci pážete u Juana de Quintany, zpovědníka habsburského císaře Karla V., a spolu s ním procestoval Itálii a Německo, čímž se své obzory a vědomosti rozšířil. Dost ho pobouřil luxus života tehdejšího papeže, který neváhal ukazovat během římské korunovace císaře v roce 1530. Zdál se v mu rozporu s tím, co hlásal Ježíš Kristus o církvi. Proto se rozhodl následovat učení reformátorů. Císařskému zpovědníkovi dal vale a zakotvil v Basileji, kde se seznámil s tehdejším protestantským hnutím.

V roce 1531 zde vydal anonymně dílo De Trinitatis Erroribus (Omyly o Trojici), kterým vzbudil pozornost inkvizice. Odmítl v něm totiž existenci boží trojjedinosti a tvrdil, že Otec, Syn a Duch svatý jsou Boží dispozice, nikoliv oddělené a odlišné bytosti. Jeho texty jsou přitom plné vroucí zbožnosti k Písmu i lásky ke Kristu. Servetus učil, že Logos je odrazem Krista a že Slovo je samotnou podstatou Boha a projevem Boží podstaty.

Další díla pak vydával pod pseudonymem Michel de Villeneuve. Protože se obával církevního pronásledování, sbalil si věci a raději odešel do Francie, kde se mu zdálo být bezpečnější prostředí. Objevil tu pro sebe nový zájem – lékařství, které začal studovat na pařížské univerzitě. Vynikal hlavně jako asistent při pitvách, protože nejvíce z celé medicíny ho bavila anatomie. Ale ani v Paříži mu pšenka nekvetla. Dostal se do sporu s děkanem lékařské fakulty kvůli svému učení o věštbách. Lékařská studia proto dokončil v Montpellier.

Odešel do Vienne, kde začal působit jako osobní lékař zdejšího arcibiskupa, Pierra Palmiera. Vydal latinský překlad Bible, který sám redigoval, a v roce 1549 se stal francouzským občanem Michelem de Villeneuve.

Pobyt ve Vienne byl pro něho důležitým životním mezníkem, protože se seznámil s Janem Kalvínem, s nímž si dopisoval. Oba si pak navzájem vyměňovali názory na své knihy, což vedlo k vyhrocení jejich dopisování. Ne vždy se oba pánové ve všem shodli, takže Kalvín korespondenci nakonec sám ukončil, protože se mu nelíbila Servetova kritika jeho učení.

V roce 1553 vydal Michel Servetus anonymně teologickou knihu Cristianismi Restitutio (Obnova křesťanství). Kromě toho, že v ní zavrhl predestinaci, tak v ní také poprvé popsal plicní oběh. Toto dílo se mu ale stálo osudným. Ne snad kvůli oběhu plic, ale kvůli jeho náboženským názorům o vztahu mezi Bohem a jeho stvořením, jež se svaté inkvizici moc nelíbily. Ta ho prohlásila za kacíře, protože popíral božskou podstatu Ježíše Krista.

Dne 17. června 1553 byl po soudním procesu, v němž hlavní roli hrály dopisy zaslané Janam Kalvínem, odsouzen k trestu smrti na hranici, na níž měly vzplanout také jeho knihy. Jenže Servetovi se podařilo z vězení utéct do Ženevy, takže upalování bylo odloženo na později.

V Ženevě byl ale objeven a opětovně uvězněn. Odmítl vydání do Vienne a nechal se soudit zde. Je pravděpodobné, že žalobu na něj podal sám Jan Kalvín. Dne 24. října téhož roku byl Michel Servetus odsouzen ke smrti upálením. Trest byl vykonán na okraji Ženevy na náhorní plošině Champel.

Mnozí kazatelé a teologové jeho smrt odsoudili a Kalvína kvůli jeho roli v ní kritizovali. Servetovy spisy měly přímý vliv na počátky unitářského hnutí v rámci protestantské teologie v Polsku a Sedmihradsku. Svým způsobem také Michael Servetus ukázal na hledání pravdy a právo na svobodu svědomí, a stál tak v zárodku myšlenky na náboženskou toleranci.

Zdroj: britannica.com, christianity.com, wikipedia.org