Paříž pod zemí: Tajemství znečištěné Seiny

Starověcí Římané sice předhazovali pro svou zábavu lidi lvům, ale na druhou stranu vybudovali první kanalizační systém na světě. Říkalo se mu Cloaca Maxima a jeho úkolem bylo vysušit bažiny a odstranit odpad z města. Odpadní vodu odváděl do řeky Tibery. Postavený byl snad už okolo roku 600 př. n. l. a sloužil i po pádu římské říše. To bylo ovšem v Římě. V jiných evropských městech si na vybudování účinné kanalizace museli obyvatelé počkat a vystačit si pouze se systémem otevřených stok.

Ne jiné to bylo i v Paříži. Zde první pařížské podzemní stoky vznikly už v římských dobách, o čemž svědčí archeologické nálezy pod bulvárem Saint-Michel. Až do poloviny 19. století se tu fekálie shromažďovaly v žumpách, které bohužel často znečišťovaly podzemní i povrchové vody. Většina pařížských stok vedla do řeky Seiny, přičemž ale voda z ní byla dlouhou dobu hlavním zdrojem vody pro Pařížany.

Na počátku 19. století síť stok v Paříži měřila pouhých 50 kilometrů. Bylo to žalostně málo a nedostatečné, a kontaminovaná voda způsobovala epidemie moru a cholery. Navíc ani nebyly zmapovány, nebyly ani pravidelně čištěné a při prudším dešti stoky přetékaly na ulice.

V polovině 19. století se proto rozhodli s tím v Paříži něco udělat. Významnou roli v tom sehrál francouzský inženýr Eugéne Belgrand, který se účastnil modernizace Paříže vedené prefektem Haussmanem a architekty Alphandem a Barillet-Deschampsem. Belgrand v roce 1854 začal s rozsáhlou sanací dosavadních stok a výstavbou kanalizační sítě, která dosáhla 150 kilometrů. Její délka se do roku 1890 rozšířila na 900 kilometrů. V současnosti je to asi 2 500 kilometrů.

Kanalizace v Paříži odváděla odpadní vodu (z toalet, z průmyslových podniků, z čištění ulic, fontán) a dešťovku do řek nebo do moře, přičemž ale tyto vody byly sváděny do jedné trubky. Samostatné kanalizační sítě, zvlášť pro odpadní vody a zvlášť pro dešťovou vodu, byly vybudovány teprve v 60. letech minulého století v nových městských čtvrtích.

U pařížské kanalizace působí problém velké deště, které nasytí kapacitu sítě a čistíren odpadních vod, čímž dochází k zaplavení nejnižších míst aglomerace. Do současnosti se využívá systém přepadů dešťové vody do Seiny. Dalším řešením, které se využívá, je skladování této přebytečné vody před kanalizační sítí v nádržích a tunelech. Nejvýznamnějším je tunel Ivry Masséna, jenž je největší nádrží na dešťovou vodu v Evropě.

Aby se mohlo na letních olympijských hrách v Paříži plavat v Seině, byl v roce 2015 zahájen projekt na čištění odpadních vod. Byl například vybudován velkokapacitní rezervoár s přepouštěcím systémem a provedeny další sanační práce v celkové hodnotě 1,5 miliard EUR. Přesto to na vyčištění Seiny nestačilo, jak se nyní ukázalo. Voda v Seině i nadále obsahuje koliformní organismy[2], jež mohou způsobovat průjmy, záněty močových cest, pneumonie i sepse. Určitě to chtělo ze strany sportovců vynaložit velkou odvahu vlézt během soutěží do takové vody.

Síť stok v Paříži byla natolik inspirativní, že se objevila i v umělecké tvorbě. Dočíst se o ní můžete v knize Bídníci spisovatele Victora Huga. Psal o ní i Umberto Eco v knize Foucaultovo kyvadlo. S pařížskou stokou se setkávají i hráči počítačové hry Assassin´s Creed nebo diváci v animovaném francouzském filmu Ratatouille (2007).

Pařížská kanalizace je docela atraktivním turistickým cílem. Takže nikoliv jen Eiffelova věž láká návštěvníky francouzského hlavního města, ale také zdejší stoky. Vstup do muzea[1] je na levém břehu Seiny, v bezprostřední blízkosti mostu Alma. Od Champs-Élysées je muzeum vzdáleno sotva 1,2 kilometru. Na výpravu po stokách je vhodné si obout uzavřenou pevnou obuv a něco teplejšího na sebe, protože teplota je v nich celoročně mezi 15 až 20 °C. Muzeum je otevřeno od úterý do neděle v čase mezi 10:00 a 17:00 hodin. Zavřeno bývá 1. května, 25. prosince a prvních 15 dní v lednu. Vstupné vás vyjde na 9 EUR.

Zdroj: