Článek
Když pojedete do Francie, určitě si nezapomenete koupit některý ze zde vyráběných sýrů či vín. Ale k Francii patří také aperitiv, jenž se začal vyrábět díky zákazu absintu. Jmenuje se pastis. Jak vlastně vznikl?
Francie je zemí, která je hrdá na své regionální produkty. Každý kraj se pyšní tím svým. Na hranicích s Belgií si pochutnáte na výborném francouzském pivě, v Burgundsku na víně a v okolí města Marseille je to především pastis, s ním se můžete setkat. Dlužno dodat, že právě pastis patří v zemi mezi nejpopulárnější alkoholické nápoje. Prodej pastisu představuje jednu pětinu všech lihovin v celé Francii.
Zákaz pití absintu
Svému vzniku pastis vděčí zákazu prodeje a pití absintu ve Francii v roce 1915. Byl to alkohol, který pily všechny společenské vrstvy. Populární byl i mezi bohémskými umělci, jimž pomáhal otevírat mysl a podpořil jejich uměleckou tvorbu. Ostatně jejich díla hovoří za vše. Pili ho romanopisec Oscar Wilde, prokletý básník Paul Verlaine i malíři Toulouse Lautrec nebo Vincent van Gogh.
Bohužel se s jeho konzumací pojil nárůst alkoholismu. Navíc tehdejší odborníci měli za to, že obsah thujonu v absintu způsobuje i halucinace. To se později sice nepotvrdilo, nicméně k zákazu absintu došlo. A to nejen ve Francii, ale i v jiných státech. Zajímavé je, že se v Evropě našly země, kde se absint zakázán nebyl. Patřily mezi ně i tehdejší české země.
Obliba absintu mezi Francouzi rostla i proto, že v 19. století došlo ve Francii k nebývalému rozmnožení škůdce vinné révy, který zničil téměř polovinu vinohradů v zemi. Absint tedy nahradil volné místo, které mu uvolnilo chybějící víno. Lidé přišli na chuť jeho anýzové příchuti. Ta jim ale po jeho zákazu začala chybět a milovníci absintu se začali shánět po jeho náhradě.
Paul Ricard a Henri-Louis Pernod
Příležitosti se chopil francouzský podnikatel Paul Ricard a zakladatel stejnojmenné firmy. Začal pracovat na vývoji svého vlastního alkoholického nápoje a po dlouhých experimentech světlo světa v roce 1932 spatřil pastis. S absintem se shoduje v anýzové příchuti, jinak se jedná o dva různé nápoje. Nezředěný pastis má krásně jantarovou barvu, po smíchání s vodou se stává mléčně bílým.
Zároveň s ním anýzový nápoj produkoval od roku 1918 také Henri-Louis Pernod. Jeho konkurent Paul Ricard byl ale podnikavější a měl promyšlenější marketing. Neváhal chodit od jedné marseillské kavárny ke druhé a nechat tam majitele a obsluhu svůj pastis ochutnat. I proto se jeho pastis stal nejslavnějším.
Ricard byl zároveň amatérským malířem a vytvářel si své vlastní plakáty, jež evokovaly slunnou Marseille. Kromě nich na trh dodával vlastní sklenice, džbány, popelníky, deštníky. Ty jsou v současnosti předmětem sběratelské vášně nadšených sběratelů kuriozit.
Obě konkurenční společnosti, Ricard a Pernod, se nakonec spojily, a to v roce 1975 pod novým oficiálním názvem Pernod Ricard.
Jak pít pastis
Pastis se podává jako aperitiv. Pokud si ho objednáte v restauraci, krásně vám zpříjemní čekání na objednaný pokrm. Zároveň ve vás probudí větší chuť na jídlo. Většina Francouzů ho konzumuje v kombinaci s vodou a kostkami ledu, kdy si pastis ve sklenici sami doplní vodou ze džbánu tak, až má nápoj své typické mléčné zakalení. Někteří takto namíchaný pastis doplní ještě sirupem. Buď mátovým, čím vznikne nápoj zvaný papoušek, nebo grenadinou, tedy sirupem z granátových jablek.
Tato nejpopulárnější náhrada absintu, která jeho věhlas snad i předčila, se ale může používat i jako základ míchaných alkoholických nápojů. Někdo ho kombinuje s ginem a citronovou šťávou. Jiný si do pastisu přidává orgeatový sirup, vyrobený ze sladkých mandlí, jenž se do koktejlů běžně používá. Pastis jde ovšem míchat i s pivem. Vyzkoušet lze pastis, mátový likér, colu a zmrzlinu. Další variantou je smíchání pastisu, červeného vína a černé kávy. Jak je vidět, meze se fantazii v míchání ingrediencí nekladou.
