Článek
Jsem prostorově výrazný typ s kamarádskou povahou. Lačním být éterickou bytostí! Je známé, že muži upřednostňují víly, které se při nesení litru mléka zlomí v pase. V mém podání mezihvězdný jemný tvor vyznívá jako trapný diblík, kterého jsem nejednou vyzkoušela. Osud mi zapověděl techtle mechtle na první pohled. Proto musím zaujmout jinak a splnit očekávání. Moje letora mi pomáhá nanejvýš k ojedinělým pletkám, z nichž jedna začala na tanečním večeru v lázních.
Se zápalem sobě vlastním jsem tančila na disko. Éterická kamarádka Klára se vznášela nad parketem a udělovala vábivé pohledy přijatelným lovcům. Jakmile se rozezněla hudba pro páry, vyslala jsem shovívavý úsměv do řad Klářiných nápadníků a poroučela se na cigaretu. Světe, zboř se! Stihla jsem několikrát potáhnout z cigarety a stál přede mnou vysoký sportovec. Myslím, že ho vyslala Klára, protože právě tančila s jeho kamarádem. Karel se mi dvorně představil a protančil se mnou zbytek noci. Diblíkovala jsem o závod, sršela vtipem, až se mi vlnily mé rovné vlasy. Nad ránem jsem byla kudrnatá a přijala pozvání na výlet.
Při první ranní proceduře ve vaně s bylinkami mi došlo, že jsem celou noc řádila, spala dvě hodiny a už za další dvě pojedu na kole. Představa mě vyděsila, ale přesvědčení, že život prožiji naplno, mě usadilo na kolo. Sprcha a vyrovnání vlasů zabralo chvilku, make-up byl nezbytný, ale zbytečný. Z kufru jsem vylovila krátké legíny, protože mám naštěstí dlouhé a hezké nohy. Špeky horní části těla jsem zpevnila těsným nátělníkem a umě ukryla pod volné značkové tričko. Ponožky a čelenku v jedné barvě mám sladěny s teniskami a turistickým batůžkem. Klára vyhodnotila, že pohled na mě není špatný, a potvrdila, že jsem udělala maximum. S přáním hezky prožitého dne se v posteli otočila a usnula. Není skvělé být éterickou bytostí?
Přicupitala jsem na určené místo a tělo udržovala v lichotivých pózách. Dostalo se mi podrobného návodu, jak bicykl používat. Poučování mi připomnělo manžela, jen s tím rozdílem, že příkazy tentokrát zněly téměř jako rajská hudba. Snaha o ladný rozjezd se povedla. Opravdu jsem jela na kole! Při prvních metrech jsem úzkostně dbala na držení těla a pohledem na svůj stín kontrolovala celkový dojem. Matně jsem lovila v paměti výraz, který bych měla umístit do obličeje. Zvolila jsem tradičně zarputilý s úsměvem, ale dávala pozor, abych příliš nevystrkovala bradu.
První kilometry vedly lesem po vrstevnici. Dokázala jsem udržovat konverzaci a zvolené tempo. V duchu jsem oceňovala zvolenou trasu, ale mírně mě znepokojovalo, že nebyl vyřčen cíl cesty. Znám důvěrně turistické cesty v okolí padesáti kilometrů a chtěla jsem věřit, že cyklistické trasy zcela jistě vedou jinudy. Bohužel nevedly. Pózu být dámou za každou cenu jsem odložila na první křižovatce, kdy jsem pochopila, kam míříme. Nedala jsem na sobě znát zděšení a přetavila ho na hrdinství. Dokonce jsem sama odbočila na stezku, která se těžce zdolává i pěšmo.
Velmi rychle bylo jasné, že jsem neudělala dobře. Výskající cyklisté se řítili po kamenech a vyčnívajících kořenech stromů klikatícím se korytem obřího kopce. V Karlovi asi zvítězila touha po adrenalinovém zážitku a byl pryč. Já využívala brzdy, držela se v křeči na kole a byla ráda, že jsem opuštěná. Vytrhlo mě výrazné: „uhni, krávo.“ Nejen, že jsem se lekla, ale výraz mě opravdu ranil. Moje duše plakala. Po verzi dámy jsem opustila i hrdinku a nastoupil kamikadze. Přivřela jsem oči na úzké štěrbiny, sevřela zuby, vystrčila bradu a pustila brzdy. Přežila jsem jen díky dobrému bicyklu, který sám udržel vyznačenou stopu v úžlabí a širokému protisvahu zakončenému občerstvovacím místem.
Karel mi galantně odebral kolo a já maskovala klepající se zadek. Leč nohy a ruce neposlouchaly mé povely. Rádoby elegantně jsem se poskládala na zem. Neušlo mi, že někteří cyklisté se také válejí po zemi, byť oni vleže odpočívali ve stínu obřího buku a já uprostřed skladiště kol. Odřený Karlův loket mi vlil poztrácené sebevědomí a okamžitě jsem vypátrala důstojné místo oddechu s krásným výhledem. Za ošetření odřeniny, které spočívalo v prostém polití čistou vodou, se mi dostalo nejen báječné grilované makrely a studeného piva, ale i skvělé masáže nohou a rukou. Chtěla jsem pod bukem zůstat navždy a tupě hledět do krajiny. Karel byl jiného názoru. Nad mapou nadšeně komentoval vratné cesty. Zvolil pohodlnější variantu spočívající ve dvou kilometrech prudkého sjezdu lesem, osmi tisíci metry klikatící se silnicí a třemi kilometry táhlého stoupání. Osm kilometrů se může zdolat vlakem a tři autobusem. Možná čekal spoluúčast, ale moje hlava pracovala na jiných úkolech. Jak narovnat kudrnaté mokré vlasy? Jak odstranit měnící se barvy obličeje od nazelenalé až promodralé přes fialovou po brutálně rudou? Jak vykouzlit éterickou bytost? Jak předstírat sportovní založení? Jak být dámou? Jaký, proboha, zvolím styl pro komfortní návratovou trasu? Nenapadlo mě nic kloudného. Nezbylo než zůstat sama sebou, usměvavou a pokud možno přežít alespoň s kapkou důstojnosti.
Krůpěj vznešenosti vzala za své v lese. Nedala jsem na rady. Jít vedle kola se mi jevilo nevhodné. Průběžné přibrzďovaní kola mi připadlo nebezpečné. Přece neskončím ve veletoči přes řídítka, když použiji přední brzdu! Konečné rozhodnutí, opět ponechat kolo dělat svou práci, nebylo tentokrát šťastné. Přesto jsme, kolo a já, dokázaly zdolat více než půl druhého kilometru sedmdesáti stupňových klesání. Podle mého názoru se střídalo klesání od sedmdesáti do sta. Panika, v očích zračící se smrt a zámysl udělat z neřízené střely řízenou vyhodnotily mé smysly tak, že kolo svedu z cesty. Proběhl bleskový posudek. Kolo, jedoucí mimo cestu na jehličí s lesním porostem, následně namířené do protisvahu, zastaví. Chybělo provedení druhého úkonu a Karel, který se coural daleko za mnou. Už vím, že jehličí není nejlepší způsob k zastavení rozjeté cyklistky. Kolo, nespravedlivě, bez sebemenší újmy leželo v trní a kopřivách. Já, jak dlouhá a široká jsem se odložila do potoka. Nejdřív jsem ohledala tělo. Postavit se na nohy bylo kruté. Dobrovolně jsem se ve strouze několikrát vyválela a expresivní slova mumlala, protože v lese se nekřičí a dáma sprostě nenadává.
Zbytek cesty byl vpravdě nezajímavý. Vlak i autobus jsem odmítla. Špinavá, mokrá, zdrásaná trním, popálená od kopřiv jsem šlapala do pedálů i v posledním úseku. V něm jsem přidala veškerou paletu barev obličeje. Na posledním kilometru mě Karel předjel, takže přišel jen o přeměnu v rudou. Když jsem uviděla svěžího Karla s připraveným nápojem v ruce a kolem opřeným o lavičku, projela mi hlavou myšlenka zabití. Nevím, zda jeho nebo moje. Převážila motivace zhroucení se na vybranou lavičku a odebrání mučícího stroje. Když jsem už konečně seděla s cigaretou v ruce, normální barvou obličeje a s připitoměným úsměvem zase tupě zírala do krajiny, promluvil o deset let mladší Karel. „Tohle jsem nečekal. Doufám, že večer přijdeš na taneček. A vlasy nerovnej.“
