Článek
Klasický večer, před odjezdem rodiny na silvestrovské oslavy, nenaznačoval nic neobvyklého. Zběsile běhám po našem panelákovém bytě. Snáším na jednu hromadu vše potřebné. Jsem žena, tudíž balím raději víc než míň. Neopomněla jsem igelitovou tašku na ostatní tašky a pro každého boty, kdybychom náhodou někam šli. Manžel standardně komentuje počet a velikost zavazadel, která se do Subaru se střešním nosičem najisto nevejdou.
V hodině po půlnoci mám uklizeno pro případné zloděje, aby nás nepomluvili. Zapínám myčku. Ještě naposledy zkontroluji pečlivě sepsaný seznam na čtverečkovém papíře. Choulím se do křesla a spokojená se svým výkonem, který nikdo neuzná, na čtyři hodiny usínám.
Oknem proniká záře modrého reklamního panelu a osvětluje šedostříbrný koberec. Povrch se zvláštně leskne. Pomalu procitám a snažím se protáhnout ztuhlé tělo. Ruka mi padá k podlaze. Šplouch! Hbitě stojím na nohou a po kotníky ve vodě. Obývací pokoj omývá moře. Skokem jsem v kuchyni, kde je vody o poznání méně? Vracím se a běžím chodbou do ložnice a dětského pokoje. I předsíň, záchod a koupena je zaplavená. Zjišťuji, že manžel i děti spí na kopci, protože voda se k nim dostává, až když otvírám dveře a tvoří se maličká laguna. Křičím: „voda, voda!“ Zcela ignorují moje volání. Možná je lehce vytrhlo zvonění a bouchání na dveře bytu.
Za dveřmi bytu povykuje sousedka v puntíkatém pyžamu a natáčkami na hlavě. Vleče mě po schodech dolů. Brodíme se vodou, která cáká ze stropů a zdí. Soused je v šoku. Rozsvítil tekutinou zalitý lustr, který na něj spadl a za ohromné rány vyřadil elektriku. Téměř devadesátiletá babička, o kterou se starají, volá o pomoc. Chudinka nechápe, proč je v tmavé punkevní jeskyni.
Úvodní překvapení je za mnou a začínám organizovat. Přes námitky sousedky, že se musí povodeň likvidovat u nich, utíkám domů, abych vypátrala zdroj apokalypsy. Zjišťuji, že děti sladce spinkají. V dosud suché ložnici s maličkou zátokou u dveří se převléká manžel z pyžama. „Ty máš ale blbý nápady, takhle nás budit.“ Záhy za sebou slyším hlas kamarádky. „Po tvém telefonování jsme usoudili, že si chceš dát před odjezdem kafe a z vašeho vchodu se proti mně valila voda.“ Manžel na mě vrhá nechápavý a současně nevraživý pohled. Stáčím od něj oči na kamarádku. Přes noční košili má elegantní flaušový kabát a na nohou pohorky. Voda se mi nezdá, ale tihle dva rozhodně ano.
Já: „Musíme vyhledat, odkud teče!“
Manžel: „U sousedů?“
Já: „A nevíš proč?“
Kamarádka: „Jdu si vzít něco jiného na sebe a přivedu Bohouše.“
Manžel: „Bohouše nech spát. Stačí, že vzbudila mě.“
Já: „K dětem a sem nenateklo, ale pod námi proudí.“
Rozhovor vysokoškolské inteligence přerušila sedmiletá dcera: „Vypnula bych myčku, ale nedosáhnu na uzávěr.“
