Článek
Můžeme se shodnout na tvrzení, že všude tam, kde je sprchový kout, vzniká potřeba jej čistit. Najdeme komerční návody, zaručené rady a množství různých doporučení. Vlastních zkušeností máme nepřeberně.
Při pořizování našeho nového domova jsme si mohli navrhnout koupelnu podle svých představ. Ráda jsem se úlohy ujala, protože manžel zájem neprojevil. Podle mě i mých kamarádek jsem se úkolu zhostila báječně. Design koupelny se stal dokonce inspirací v jiné domácnosti.
Mým vrcholným nápadem byla sprcha. Umístila jsem ji do rohu, metr od vany a od zbytku koupelny nechala oddělit zavěšenou čirou skleněnou tabulí. Minimalistické pojetí uchvátilo všechny. Jediné zklamání zajistil vodní kámen. Z běžné údržby se stal boj, který jsem dobrovolně a s nadšením, v zájmu krásy, podstupovala.
Po čase se manžel rozhodl pro konzervativní úpravu sprchového koutu. Ke skleněné tabuli objednal dveře. V tu chvíli se design koupelny rozpadl. Stala se tuctovou, byť dle manžela praktickou. S uzavřením koutu jsem urputně nesouhlasila. Zuřivě jsem poukazovala na nárůst vodního kamene na více sklech. Použila jsem vůči manželovi výhružku: „Pokud namontuješ dveře, přestanu sprchový kout umývat a jeho údržba bude tvoje!“
Dveře visí a manžel vodní kámen neodstraňuje. S velkým sebezapřením jsem minerál odstraňovala asi pětkrát. Sprchu tajně dezinfikuji, abych se mohla osprchovat. Kdyby kout mohl, úpěl by a křičel. Snad by se sám vyčistil. Pokus s okenní stěrkou selhal. Manžel se obvykle sprchuje po mně: „rozhodně nemám čas na nějakou blbou stěrku, a navíc to neumím a nehodlám se to učit.“
Nezřídka upozorňuji na nutnost umytí sprchového koutu, ale rozpoutávám tím jen argumentační válku. Podle manžela jsou moje důvody nelogické a neopodstatněné a podle mě je to naopak. Uvedený rozhovor není nutně v tomto pořadí vět. Občas vypadnou celé pasáže:
„Sprcha musí mít dveře, aby voda nechrstala po celé koupelně. Nebudu se brodit po kotníky ve vodě.“
„Voda po koupelně neteče, protože celý kout má spád.“
„Bez dveří je zima.“
„Postačuje zavřené okno a dveře od koupelny.“
„Normální je uzavřený sprchový kout.“
„Ano, klasiku doplňují i jiná neméně vhodná řešení.“
„Praktičnost je důležitější než tvůj design.“
„Nevidím nepraktičnost na mém designu. Naopak. Bylo méně ploch k náročné údržbě.“
„Umýváš celou koupelnu a sprcha je její součástí.“
„Neměla jsem problém umývat původní koupelnu. Výhružku myslím vážně“
„Já se starám o odpady, čehož ty se štítíš.“
„Ano, máš pravdu a můžeš pokračovat odstraňováním kamene.“
„Koupil jsem ti parní čistič, tak ho používej. Půjde to lehce.“
„Na šutry v naší sprše je krátký. Možná ve tvých rukách by měl lepší výsledky.“
„Tvoje sklo taky nečistíš.“
„Můžu začít až vyčistíš dveře.“
V nejvyhrocenějších momentech manžel řekne: „Chodím do práce a ty se válíš doma.“ To je podpásový úder a on to ví. Já odejdu do vedlejší místnosti a pláču. Nastane tichá domácnost, ale ani jeden z nás nejde sprchovému koutu od jeho útrap pomoct.
Když se vrátila dcera domů, svitla naděje, že by snad ona mohla situaci vyřešit. Bohužel, i ona má názor: „Proč já? Nesprchuji se, koupu se ve vaně.“
Nevím, jestli se najde páka, která by donutila mého manžela dobrovolně se zhostit údržby sprchového koutu. Nejsem si jistá situací, která by musela nastat, aby sprcha vypadala snesitelně. Jak se znám, začnu v sobě hledat přesvědčení, že i tuto práci v domácnosti vlastně dělám ráda. Mám s tím bohaté zkušenosti. Nelíbí se mi vaření, ale ráda vařím každý den. Nesnáším žehlení, ale ráda vyžehlím i nenáviděné košile. A vážně myšlený výrok? Stojím si za svým. Já nedůsledná bytost jsem vydržela pár let. Mám být právem na co hrdá. Že by zítra …?
