Článek
Oznámení, že můj bratr a synovec byl a je profesionálním hasičem a vnoučata vozí jednu medaili za druhou ze soutěží malých dobrovolných hasičů je jen moje osobní pyšnění. „Nemám toho moc, čím se chlubit. Musím využít každou příležitost.“
Úvodem mohu poskytnout nevyžádanou radu. Pokud u vás vzplane oheň a byť ho sami zvládnete, musíte ho ohlásit. Pokud to neuděláte, můžete od hasičů dostat pokutu a případné škody pojišťovna neplní.
Pomíjím prvotní rozrušení a středně silný šok z rozhoření v kuchyni. Vyšlehnuté plameny zvládla poklička. Horký hrnec s olejem, ač přikrytý, vynesený do zahrady, stihl vypálit pod svým dnem dokonalý kruh. Mimoděk vylitý olej kontaminoval minimálně čtvereční metr mé krásné zahrady. Doma to vypadalo jako v pekle. Dým prošel domem. Bílé zdi v odstínu egyptské bavlny získaly veškeré odstíny špinavě šedé. V kuchyni nad sporákem nádechy černé.
V rozčílení jsem do telefonu blekotala veliteli dobrovolných hasičů v našem městečku o uhašeném požáru. Že se bojím volat na tísňovou linku, abych ji nezneužívala, a že budu potřebovat pojišťovnu, a že vlastně vůbec nevím co mám dělat. Větrám. Nepamatuji se, v jakém pořadí jsem informace chrlila. Jak moc se mi zadrhával hlas. Jestli jsem křičela nebo kuňkala. „Nejspíš skřehotavě a zmateně přeskakovala z jedné zprávy do druhé.“ Konejšivý hlas nebyl velitele dobrovolných hasičů, ale zástupce a byl v práci. Několikrát mě ujistil, že neobtěžuji, ale musím zatelefonovat náležitým hasičům v okresním městě.
Na lince 150 jsem předvedla obdobu hovoru s jemnými úpravami. S odstupem času si myslím, že hlas jsem měla pevný a několikrát po sobě řekla: „Nahlašuji uhašený požár.“ Kromě jména, adresy a čísla telefonu se mi takové oznámení zdálo nejdůležitější. Ženský hlas mě ubezpečil, že k nám někoho pošle. „A začaly se dít věci.“
Než hovor skončil, uslyšela jsem požární houkání. V tom okamžiku brzdilo auto dobrovolných hasičů. Vnikli do domu a ozvalo se další troubení, oznamující „hoří, hoří.“ Z druhého, většího hasičského vozu vyskákali další, tentokrát profesionálové. Byla jsem u vytržení. Tolik krásných, mladých a ztepilých mužů v uniformách na zahradě a v domě. Já neupravená. Nasadila jsem masku rádoby vtipného diblíka. Zkrátka trapně a zdlouhavě jsem mumlala, že už se jen neobejdu bez potvrzení pro pojišťovnu. Usměvavý hasič, který nějakým přístrojem měřil zdi, mě ujistil, že další plameny už nehrozí a potvrzení mně vystaví inspektor, který je na cestě. Tentokrát jsem skoro studem omdlela. Další chlap na obzoru!
Zazvonil telefon: „Jsi v pořádku? Co se u vás děje?“ Kamarádku, zaměstnanou v místní škole a matku jednoho z dobrovolných hasičů jsem přesvědčila, že nebezpečí nikomu nehrozí. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejsme jen nenápadní obyvatelé městečka, ale že jsme právě vzbudily neúmyslný zájem. Pokoušel se o mě infarkt.
Sled událostí běžel jako ve zrychleném filmu. Hasiči najednou nikde nepobíhali. Rozvážně odcházeli. Jeden se představil jako ten na druhé straně telefonátu. Možná jsem poděkovala, nevím. Byli pryč. Ještě uvolňovali místo na silnici a už parkoval v pořadí třetí hasičský vůz. Pravda, tentokrát malý a nehoukal. Vystoupil inspektor s deskami v ruce. Musela jsem ho poprosit o strpení, abych mohla odpovídat na jeho otázky. Vypila sklenici vody, uklidnila se, co to šlo. Jemu jsem nenabídla nic. Doteď mám výčitky. Inspektor sepsal potřebné a odjel. „Pak jsem se zhroutila a stydím se dodnes“
