Článek
Ve větším z nich hospodařila rodina Jevických. Druhý, včetně staré kaple patřil rodině Dufkových. Od jedné usedlosti ke druhé zachovali ulici s obecními domky. Ulice končila fortnou, jak se od 16. století říkalo bráně pro pěší. Škoda, dnes už nestojí.
Nemáme fotografii prababičky Anežky, ale traduje se, že byla krásná. Nejspíš ano, protože se líbila hospodáři Dufkovi i statkáři Jevickému. Sloužila jako děvečka předtím jmenovaného. Který z nich byl otcem mého dědečka Františka nikdy neprozradila. Možná nesměla. Možná nevěděla. Možná nechtěla. Do jaké doby děda, můj otec a všichni ostatní věřili legendě o tátovi, dědečkovi a muži, který odešel do války a padl, nevím. Předpokládám, že zkazku místní drbny dostatečně přetřásly. Potom ji všichni svorně uložili do svého nitra a dále se jí nezabývali.
Anežka až do své smrti přebývala v jednom z domečků poblíž fortny. Nikdy se nevdala. Její jediný syn František vyrůstal a byl vychováván společně s dětmi z obou statků. František, Alois, Jaroslav, Vlasta, Marta a Milada byli nerozluční. Celý život se scházeli v nejmenším stavení, jaké si můžete představit. Přitom měli k dispozici dva grunty. Pamatuji si, jak sedávali namačkaní v malé kuchyni kolem stolu. Jejich setkání bývala veselá a já je milovala. Čím byli starší tím víc se ukazovalo, že František je nevlastním bratrem Aloise a Jaroslava. Podobali se jako vejce vejci.
Nejblíž k dědovi a po něm k mému tátovi měl Jaroslav. Přezdívali mu Kantor, protože vyučoval na gymnáziu. Žil tajně s přítelem, hodně cestoval a týral nás s češtinou a dějepisem. Podporoval mého tátu na studiích a k promoci mu daroval zlatý prsten s měsíčním kamenem. Od té doby ho v rodině dostává každý mužský vysokoškolák. Rodina moc zatížená není, protože jen tátův vnuk dosáhl na titul, a tudíž na prsten. Pro nás holky je to diskriminační, ale zatím jsem sama a necítím se znevýhodněná.
A jak to bývalo, statek dědil nejstarší syn. U Dufků jím byl Alois. Alois ani Jaroslav neměli děti. Když Alois zemřel, dědil Jaroslav, a ten odkázal všechen majetek svému nejspíš synovci, mému tátovi. Díky děvečce Anežce, mé prababičce, je v rodině majetek dávno zaniklého opatství s kaplí.
Jak původně kaple vypadala si můžeme jen představovat. Odkaz na ní už připomínají jen vysoké a krásně klenuté stropy. Stala se součástí dvacet jedna metrů dlouhého stavení. Nejbizarnější je její zjištěné využívání v čase. Víme, že Alois ji přebudoval na největší splachovací záchod na světě. Nad klenutými stropy jsme našli tajný sklad s tisíci zteřelými holínkami a stovkami násad k rýčům. Na přiznané půdě jsme objevili skruže s uskladněným obilím. Částečně zasypané sklepení vydalo hektolitry zkaženého sádla a tisíce sklenic zavařeného ovoce. Vypálila se z něj výborná slivovice. Moji rodiče z kaple udělali obývací místnost, které říkáme kaplička. Soustředili v ní okrasné předměty minulých časů a nejen já mám pocit, že se scházíme v muzeu.
