Článek
Měl nadejít den oslavy stých narozenin prababičky Anny. Bábina (poznámka autorky: „Vím, že se správně používá babina“), jak jsme ji všichni oslovovali, byla malinko svéhlavá. Nedala jinak, něž že upeče dort. A upekla. Překvapivě dovolila tetě Apoleně, aby jí pomohla. Nevím, jestli přípravu oslavy a pečení dortu řídila víc bábina, nebo teta Apolena, ale jisté je, že dort se povedl. Bábina byla spokojená, jen si posteskla „Škoda, že už nepřijelo moje děvče.“ Podle dědečka chtěla důstojnost oslavy jedinečným způsobem znemožnit. Bábina a já, její pravnučka, jsme dokázaly vždy zařídit menší či větší kalamitu.
V rámci příprav bábina dokonce strpěla péči o zevnějšek. Společně s tetou Apolenou upravily drdůlek, nachystaly nedělní šaty a sváteční šátek. Bábina spokojeně usnula…
Když jsem s tatínkem přijela k babičce a dědovi, bylo všechno podivné. Dům byl plný lidí. Všichni na sobě měli černé šaty. Teta Apolena mě hodně silně objala a táhla k babičce do krejčovské dílny. Tam mi navlékly bílé punčocháče a černé šaty s kabátkem, které mi babička narychlo ušila. Než mě vystrčily ven z dílny, nakázaly, abych šla za tatínkem. Mezi všemi přítomnými a mluvícími lidmi nebyl k nalezení. Místo tatínka jsem na dvoře objevila divnou postel a v ní spící bábinu. Vyškrábala jsem se nahoru a začala něžně plácat rukou bábinu po tváři. Polohlasně jsem šeptala „Bábino, vzbuď se. Je tady spoustu cizích strýčků a tetiček. Dívej, mám od babičky nové šaty. Nemůžeš teď spát.“ To už se ke mně řítil tatínek. Bylo vidět, že se zlobí. Tentokrát jsem na zadek nedostala, jen mi sykl do ucha, „mlč a pojď se mnou.“ Rychlá rodinná rada mě svěřila babičce, protože tatínek by mě jisto jistě „zabil.“
Babička měla oblečené hladké černé šaty. Na žlutých vlasech ji seděl klobouček se závojem. Na rukou měla nataženy háčkované černé rukavice. Byla krásná a důstojná. Vzala mě za ruku a už ji nepustila. Nevadilo mi pevné sevření. Byla jsem odhodlaná chovat se krásně, aby tatínek zapomněl. V kostele jsem ani nešpitla, jen mi zimou drkotaly zuby. Obřad se mi zdál nekonečný.
Na hřbitově, u hrobu, mi babička konečně uvolnila sevřenou ruku, do které se obtiskl vzorek rukaviček. Postavila si mě před sebe a levou rukou držela za rameno. Všichni kolem, včetně babičky, plakali. Strnule stáli až do chvíle, kdy se babička sehnula, aby nabrala do ruky zem a mohla ji vhodit na rakev. Svými prsy mě srazila a já po zadku sjela do vyhloubené jámy. Hned za mnou se ocitl tatínek. „Tatínku, musíme pomoct bábině. Sama nevyleze. Ta díra je hrozně hluboká. Já to taky nedokážu.“
Až u dědy v náručí jsem se rozplakala. Pochopila jsem, že bábina je anděl.
