Článek
V české společnosti se projevuje kombinace skepse k elitám, touha po jednoduchých řešeních, historická zkušenost s vnějšími vlivy a vysoká citlivost na ekonomické sliby, což nahrává politickému marketingu založenému na emocích.
Tento jev není unikátní pouze pro Českou republiku, ale je součástí širších trendů v západní demokracii, kde se mění struktura voličské základny a důvěra v instituce.
Ke Slovensku a Slovákům mám vřelý vztah. Moje prababička se narodila v Devínské Nové Vsi, byť českým rodičům.
To ale nic nemění na tom, že rivalita mezi Čechy a Slováky, žijícími dlouho ve společném státě byla všudypřítomná. Ať se jednalo o humornou nadsázku, nebo o vážně míněné spory.
Babiš ale dosáhl toho, o čem se nikdy žádnému Čechovi na Slovensku ani nesnilo
Může se na první pohled zdát, že by Slováci vzhledem ke svému patriotismu takovou možnost nikdy nepřipustili? To bylo na Slovensku zatím téměř nemožné, aby se rodilý Čech dostal do tak vysoké politické funkce. Když o tom mluvím s některými svými slovenskými známými a přáteli, nikdo z nich si zatím nedovede úplně představit, že by se nějaký „český Honza“ ujal vedení slovenského státu. Byť by měl na kontě miliardy.
Mnohem víc takzvaně flexibilních Slováků odešlo do Česka než Čechů na Slovensko. Ovšem přítomnost Slováků v ČR není jen výsledkem moderní migrace, ale historickým důsledkem Československa. Abychom to mohli srovnávat, musel by se na Slovensku najít rodilý Čech s podobným příběhem jako Andrej Babiš v Česku. Žádný takový zatím není.
Fakt, že Slováci se uplatňují v české a dříve československé politice mnohem lépe, než je tomu naopak, ukazují i některé historické příklady. Za zmínku stojí už jen to, jak velký vliv měli za socialismu v Komunistické straně Československa a vedení státu slovenští komunisté jako Husák, Biľak a Dubček – nebo první polistopadový premiér ČSSR Marián Čalfa.
Spojení bratři, bratři ve volbách
My jako Češi máme se Slováky společného víc, než bychom si chtěli připustit. Rádi se ale posuzujeme jako rozumnější, praktičtější, méně emocionální a více „západní“. Slovák je pro mnohé ten více citlivý soused, který místo řešení věcí hledá spasitele, lže si a někdy se i nechá zneužít vlastními iluzemi.
Ale ukázalo se, že některé tendence v genetice národa nelze tak snadno vymazat. Možná proto jsme ve volbách volili rodilého Slováka.
Historie má svůj zvláštní smysl pro humor
Když se dva oddělí, často po letech najdou cestu zpět – nikoli do společného státu, ale do společného zrcadla. Mnozí Češi se pořád na některé Slováky léta dívali přes prsty, jako na laboratorní příklad toho, co se stane, když se středoevropský člověk nechá unést emocemi, nacionalismem a mýtem silného vůdce. A přece, když se objevil „správný typ“, který sliboval pořádek, mír, tradice a úctu k obyčejnému člověku, zachvělo se i naše české srdce.
Jako by na tom bylo něco nového? Slovenská a Česká republika si byly vždy podobnější, než by jsme si chtěli připustit. Zdá se, že i jako jednotlivé národy jsme unavené z toho všeho, co je pro nás nové – přílišný liberalismus, rozčarování z demokracie, která neplní své sliby. Jsme pak náchylnější věřit, že změna přijde, až přijde někdo silný.
Jeví se, že v obou zemích panuje jakási hluboká nedůvěra k jinakosti, k intelektuálům a k vlastní svobodě. Oba národy si váží řádu, ale bojí se odpovědnosti. V obou je i mnoho těch, kteří místo toho, aby hledali pravdu, radeji hledají chybu v těch druhých.
Andrej Babiš při rozdávání rybí polévky na Štědrý den roku 2014 na Staroměstském náměstí v Praze.
Vybrali jsme si Slováka — možná symbolicky, možná nevědomě
Slovákům se spojování Babiše se Slovenskem začíná zajídat. Ve skutečnosti se zabývají Andrejem Babišem v mnohem menší míře, než si zřejmě mnozí Češi představují. Žije a podniká v Česku už tak dlouho, že si ho řada Slováků se Slovenskem vůbec nespojuje, a pokud ano, tak jen okrajově.
Při celkovém počtu obyvatel ČR (více než 10,9 milionu) se podíl občanů SR pohybuje na úrovni přibližně 1,1 %. Za Babišův politický vzestup jsou zodpovědní výhradně čeští, nikoliv slovenští voliči.
Lidská perspektiva se mění s časovým odstupem od předchozích generací. Ukazuje generační rozdíly vnímání tradic a hodnot. Otcové jsou často kritizovaní, dědečkové budí pobavení a pradědečkové jsou již obdivováni pro svou moudrost či nadhled. Možná, někde v pozadí, se naše společná historie na nás šklebí, protože vidí, že geny federace žijí dál. Bratrsky rozděleno.
A svět se zase diví, co se to děje s národem, který si kdysi rozuměl se Štefánikem a také s Masarykem.
Pomník Masaryka a Štefánika v Košicích na Slovensku.
Možná se v tom skrývá něco víc než jen ironie historie
Možná jsme Češi i Slováci pořád uvězněni ve stejné psychologii nevolnictví nebo osobní nesvobody, která se jenom přebarvuje podle doby. Střední Evropa touží po svobodě, ale ještě více po bezpečí. Touží být chytrá, ale bojí se myslet na sebe. Chce mít pravdu, ale ne zodpovědnost.
A pak se historie opakuje. Ne proto, že bychom to všechno nevěděli, ale proto, že ji v sobě pořád nosíme.
Anketa
Prameny:
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-pavel-jmenuje-babise-premierem-40552482,
https://plus.rozhlas.cz/jak-se-v-roce-1990-jednalo-o-budoucnosti-federace,
Kipke Rüdiger, Vodička, Karel: Rozloučení s Československem, Český spisovatel, Praha 1993, ISBN 80-202-0447-4,
Vodička, Karel: Dělení Československa. Deset let poté…, Volvox Globator, Praha 2003, ISBN 80-7207-479-2,
Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4.
