Článek
Měla jsem faldíky a byla malá. To na modelku úplně nebylo.
A tak jsem šla studovat zahradnictví - prý na to budu ideální, říkali.
Možná to pro mě bylo jen „lepší“ místo.
Trávila jsem dny s myšlenkami zabořenými v hlíně a v hlavě mi pořád rostl ten kritický hlas: „Nejsem dost dobrá. Nepoznám ani rozdíl mezi mátou a petrželí.“
Proč jsem si to myslela?
Možná proto, že jsem byla až příliš dlouho pod vlivem toho, co mi říkali ostatní.
A také proto, že jsem byla přesvědčená, že krása je jen to, co vidí ostatní a ne to, jak se cítím uvnitř.
Když jsem si začala více všímat toho, jak moje rostliny rostou a květiny kvetou, když se o ně starám, něco se ve mně změnilo.
Začala jsem pečovat o sebe stejně tak, jako o zahradu. Nikdy jsem si neuvědomovala, že i já si zasloužím tu samou péči.
S každou vypěstovanou rostlinou ve mně znovu začalo růst semínko, které jsem dlouho zadupávala – semínko sebelásky.
Dříve jsem tolik řešila svůj vzhled, protože jsem si myslela, že vysoká a krásná bych byla lépe přijímaná. Oblíbená. Úspěšná. Šťastná.
Teď vím, že růst vyžaduje čas a trpělivost.
Péče o zahradu mi to ukázala. Přestala jsem se bát. Začala jsem růst.
Dlouhé nohy, štíhlý pas, plné rty, zářivé vlasy, uhrančivý pohled – to vše je krásné, ale květina nepotřebuje být dokonalá, aby byla nádherná. Stačí, že kvete.
Moje zahrada je mým světem.
Rostu a kvetu každý den o trochu víc.
Když se podívám zpět, už vím, že vše, co jsem potřebovala, bylo uvnitř mě. Nesplnila jsem si sice sen o modelce, ale našla jsem svou vlastní cestu.
A to je ta největší krása.
Měli pravdu, že to pro mě bude ideální. Je to „lepší“ místo.
Rozhodně ano!
