Článek
Kdysi jsem věřila na dokonalé ideály. Na lásku jako z filmu – dlouhé pohledy, tiché porozumění, velká gesta. Něco mezi Shakespearem a hollywoodským happy endem. Pretty Woman na balkóně.
Věřila jsem, že když se řekne „navždy“, znamená to něco delšího než do příštího podzimu. Že upřímná slova budou mít vždy váhu olova, ne lehkost peříčka.
Jenže život není film. A „navždy“ občas znamená jen pár sezón.
Ne že by změna přišla s dramatickým třeskem. Spíš se vkrádala pomalu, jako nenápadné praskání ideálů. Ukázalo se, že „miluji tě“ může mít více odstínů než celý vzorník barev . Že velká slova někdy neznamenají nic a naopak drobná gesta mohou obsahovat celý vesmír.
Nejdřív jsem se tomu bránila. Chtěla jsem věřit, že romantika má zůstat taková, jako jsem si ji vysnila - intenzivní, plná velkých vyznání a činů. Ale postupně jsem pochopila, že i v syrovější, méně idealizované realitě je krása. Ne tak oslnivá, ale pevnější.
Některé situace nepřekročíme. Ani s tím nejdelším krokem, ani s časem. Překročí totiž ony nás. A říká se jim bolest. Někdy přichází jako úder, jindy jako pomalé, nevyhnutelné tříštění toho, čemu jsme věřili. A ne vždycky nám něco dá. Někdy prostě jen je a musíme ji přijmout.
Už nehledám velká gesta. Stačí mi ruka, která mě pohladí, když není proč. Slovo, které nepotřebuje být slavnostní, ale je upřímné.
A možná je právě tohle ta největší romantika ze všech. Protože věčná láska existuje – jen vypadá jinak, než jsem si kdysi myslela. A to je opravdovější než všechny romány světa.
