Článek
Tohle je přesně o těch okamžicích, kdy se někdo stane součástí nás, ne proto, že mluví, ale protože mlčí stejně jako my. Beze jmen. A přesto neoddělitelně blízko.
Déšť se vsákl
Nespadl jen tak,
spadl přesně
tam,
kde bylo ticho
nejvíc slyšet.
Mezi slovy,
mezi dny,
vpil se pomalu,
jako by věděl,
že není kam
spěchat.
Déšť se vsákl
A nikdo nepoznal,
co všechno
s sebou
vzal.
Jen vzduch
byl najednou
lehčí.
A slunci blíž
byli jsme
My
a s námi stíny našeho My.
Déšť se vsákl…
