Článek
Namísto paniky jsem si naordinovala klid, objevila kouzlo bankovní identity a zjistila, že můj byt naléhavě potřebuje jarní úklid.Z rozjetého vlaku rovnou na střídačku
Možná bych měla skutečně hodně plašit a stresovat? Z racionálního hlediska je absence pravidelného příjmu a nového pracovního místa pádným důvodem k bezesným nocím. Ale vezměme to popořadě.
Třicet let jsem nevypadla z nepřetržitého pracovního procesu. Třicet let budíků, porad a deadlinů. Takže první bod mého nového, dočasného harmonogramu zněl jasně: relax, holka. Abych si tuto novou životní etapu náležitě vychutnala, zahájila jsem den zcela běžnou, leč nikam neuspěchanou ranní hygienou. Prostě jsem se rozhodla flákat.
Úřad práce a oprášený „živočichopis“
Nicméně, i v tomto zenovém rozpoložení mi na pozadí mysli běžela neodkladná byrokratická nutnost. Bylo potřeba se takříkajíc elektronicky udat na úřadu práce, požádat o registraci uchazeče o zaměstnání a pochopitelně i o podporu v nezaměstnanosti. Teoreticky bych měla být k smrti vyděšená. Z pozice profesionála, který byl zvyklý běžet v plném cvalu, jsem se najednou ocitla na lavičce střídačky a musím se přiznat, že si s touhle novou rolí zatím úplně nevím rady.
K mému velkému překvapení se však ukázalo, že samotná registrace není tou nejtěžší životní disciplínou. Bankovní identita se projevila jako nečekaně spolehlivý nástroj. Vyplnění onoho obligátního bambilionu kolonek proběhlo hladce a obě žádosti – jak o registraci, tak o podporu – byly obratem vyřízeny.
Následoval proaktivní krok. Prošla jsem snad všechny dostupné platformy s nabídkami práce. Tam, kde mi intuice napovídala, že by se mohlo jednat o mou budoucí profesní destinaci, jsem odeslala precizně formulovaný motivační dopis a svůj strukturovaný životopis. (Ano, v soukromí mu s oblibou říkám živočichopis, ale nová situace si žádá novou, serióznější terminologii, jak by řekli slušní lidé.)
Luxusní kulajda a jedna osudová chyba
Z tohoto náročného duševního výkonu mi pochopitelně vyhládlo. A zde se dostavil první skutečný benefit mého nového statusu: ohřátá kulajda chutnala vyloženě lahůdkově. Možná to bylo samotným receptem, ale spíše tím nevídaným luxusem, že si ji mohu v klidu naservírovat sama, sníst ji bez neustálého kontrolování hodinek a s vědomím, že mě nečeká žádný spěšný návrat k pracovním úkolům.
Po kulinářském zážitku přišel čas na fyzickou aktivitu. Naládovala jsem hladové břicho pračky, sundala z ramínek to suché „potěšení“, které už netrpělivě vyhlíželo žehličku s prknem, a chvíli si zaposilovala při rovnání a skládání komínků. Když ta automatická potvora ohlásila konec směny, prádlo jsem maličko vyskladnila, naházela na sušák a v ten moment jsem udělala osudovou chybu. Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Plán je jasný: Velký jarní úklid!
Musím s notnou dávkou sebekritiky konstatovat, že za denního světla najednou vidím všechno. A dokonce i něco navíc. Vidím detaily, které jsem při hektických návratech z práce a ještě hektičtějších ranních odchodech naprosto úspěšně ignorovala. Tím pádem byl program na zbytek dne jasně dán: velký jarní úklid.
Čeká mě vycídit naprosto všechno, co se v mém zorném poli zrovna úplně neleskne. Během drhnutí a leštění mám alespoň prostor vymýšlet strategický „fahr plan“. Mým cílem je samozřejmě úspěšně ukončit tento nezaměstnanecký deníček v co nejkratším možném čase. Jsem realista, vím, že hledání té správné pozice může být běh na delší trať, ale jsem připravena se nechat překvapit.
Pro dnešek už toho ale bylo dost. Už teď se nemůžu dočkat, až zítra ráno otevřu oči. Všude totiž bude tak neobvykle čisto a uklizeno, že se pravděpodobně v první vteřině leknu, jestli jsem vůbec doma, nebo jestli se mi to celé ještě pořád jenom zdá.
Ze života čerstvě nezaměstnané padesátky
