Článek
Žaludek v krku a ranní dávka bezmoci
Sedím u stolu, vedle ruky studené kafe, zírám do monitoru. V žaludku díra. Hořko v puse. Studený pot na zátylku.
Čtu si titulky některých zpráv z poslední doby a mám zase chuť někoho vzít a prohodit ho zavřeným oknem. Nejsem vážně žádná potrefená hysterka. Jen se mi z toho, co se u nás vydává za spravedlnost, chce regulérně zvracet.
Zneužil nezletilého chlapce? Podmínka.
Znásilňoval léta bezbrannou holčičku, svou nevlastní dceru? Podmínka.
Vyhlédl si mentálně postiženou dívku, která se nemohla bránit ani křičet? Jasně, proč ne, zase podmínka.
A odůvodnění ctihodného soudu? Pachateli hraje do karet dosavadní řádný život. Bezúhonnost. Skutečnost, že chodí do práce, sousedům popřeje dobrý den a v neděli třeba poslušně vynese odpadky. Pohoda, přece. Vždyť on je to vlastně slušný člověk, jen mu holt „jednou“ uklouzla noha. Nebo ruka.
To se snad dotyční soudci dočista zbláznili?
Papír snese všechno, dětská duše ne
Víte, jaký je to pocit, když jste bezmocní? Když jste malí, svět kolem vás je obrovský, děsivý a dospělí mají být ti, kdo vás chrání před bubáky pod postelí? Jenže co když nemáte bubáka pod postelí, ale někoho, kdo s vámi sedí u večeře? Co když to úplně nejvíc nejnenápadnější monstrum spí ve vedlejším pokoji, platí složenky, zdraví sousedy v celém baráku a vypadá tak… Nenápadně.
Pak jednou přijde den, kdy všechno praskne. Dítě v sobě sebere poslední zbytky odvahy, projde peklem výslechů, psychologických posudků, traumatizujících otázek, kdy se v tom hnusu musí brodit znovu a znovu. Celá povinná mašinérie z něj vyrve duši zaživa.
A k čemu to nakonec je?
V soudní síni sedí důstojný pán nebo paní v taláru, distinguovaně si upraví brýle, zalistuje ve spisu a pronese zaklínadlo: „Ukládá se podmíněný trest.“
Spravedlnost byla vykonána. Predátor odchází po svých domů, koupí si cestou do svého domovského přístavu třaba pitomý vlašák, dva rohlíky a dál si žije svůj „spořádaný život“.
A co to zneužité a pošlapané dítě? Právě nedávno nakoupilo druhé doživotí. Bez možnosti odvolání, bez možnosti zkrácení za dobré chování. Zbytek života plný panických atak, nočních můr, odporu k vlastnímu tělu, neschopnosti navázat normální vztah a pocitu, že spravedlnost pro něj jaksi neexistuje.
Dva roky podmíněně s odkladem na pět let. Co to jako je?! To má být trest, nebo vyloženě nepovedený špatný vtip?
Chyba ještě není zrůdnost. Kdy soudci ztratili soudnost?
Nejsem právník. Ani jím být nechci. Chápu smysl polehčujících okolností tam, kde selže lidský faktor a naprosto normální cit pro danou situaci.
Představte si člověka, který sedne za volant. Spěchá, na chvíli ztratí pozornost, na namrzlé silnici dostane smyk. Srazí chodce. Tragédie? Ano. Zmařený lidský život? Jistě. Řidič se narozdíl od zdánlivého slušňáka, zneužívajícího dítě, skutečně zhroutí. Do smrti bude usínat s pocitem viny, který ho požírá zaživa. Nechtěl nikomu ublížit, nebyl v tom záměr, nebyla v tom nezkrocená zvrácená touha. Tam polehčující okolnost, dosavadní bezúhonnost a upřímnou lítost beru. Člověk chyboval, selhal a ponese si své osobní peklo ať už za mřížemi nebo bez nich.
Ale zneužívání bezbranného dítěte? To jako vážně někdo srovnává s neúmyslným činem?
K tomu, abyste sáhli neomluvitelným způsobem na dítě, nevede žádná nešťastná náhoda. Žádné „já jsem nechtěl“. K tomu musíte vědomě překročit samotnou hranici normálního lidství. Opakovaně. Musíte vidět ten strach v očích, pláč nebo zoufalé ztuhnutí oběti. Musíte si naplánovat chvíli, kdy nikdo není doma, koupit si mlčení hrozbami nebo sladkostmi. Tady nedošlo k žádné nehodě z nepozornosti. To je chladnokrevný, odporný, vědomý kalkul.
Někteří soudci se zřejmě domnívají, že když dotyčný předtím ani neukradl v samoobsluze čokoládu, jde o napravitelné pochybení. Vlastně - polehčující okolnost. Jako vážně?!
Když se z bezúhonnosti stane laciná propustka na svobodu
Pojďme si to říct na rovinu. Z čistého trestního rejstříku v Česku někteří (ducha mdlého) udělali slevový kupón na prznění dětí. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit vydaná rozhodnutí soudů.
Zneužiješ dítě poprvé? Nevadí, projde to s podmínkou. Podruhé už možná ne, ale poprvé mají pachatelé nárok na (minimálně) jedno zničené dětství zdarma. Takhle to totiž v praxi vypadá. Přesně takový signál naše soudy vysílají do společnosti. Vzkazují predátorům: „Klidně to udělejte. Pokud jste doteď nebyli v chládku, justiční systém vás jenom pohladí po ručičce a řekne: ty ty ty, ať už se to neopakuje.“
Jak se asi cítí dívka, kterou roky znásilňoval otčím, když vidí, že její tyran úplně na férovku a klidně spí ve své posteli, zatímco ona se hroutí u výslechů a musí se obracet až na Ústavní soud, aby se vůbec někdo začal zabývat tím, jestli je normální a morální nechat takového člověka běhat na svobodě?
Jak se cítí rodina mentálně postiženého děvčete v Plzni, když zjistí, že pachatel, který zneužil bezbrannou bytost neschopnou se bránit, odejde od soudu s úsměvem na rtu, protože se přece choval hezky?
A co teprve případy, kde soudci do odůvodnění napíšou takové nehoráznosti, že to zvedne ze židle i lidi z ministerstva? Kde je ta hranice, kdy si řekneme: Dost!?
Kde je hlas neviděných a neslyšených?
Děti nemají peníze na advokáty, kteří umí kličkovat mezi paragrafy trestního zákoníku a vysekat klienta z téměř čehokoli. Kde najdou zastání, když justice vidí jen něco a před závažností (některých) činů si jen odkašle a řekne: „Ups! Chyba. Jinak je to zlatej človíček. On se jistě napraví.“
Ne! A ještě jednou ne!
Je to zvrácené, hnusné a taky zcela neomluvitelné.
Tohle nepíšu proto, abych si v klídku lacině moralizovala. Ve mně se totiž vaří krev pokaždé, když vidím, jak se ti nejzranitelnější stávají obětí dvakrát. Nejprve samotným predátorem a podruhé systémem, který by je měl chránit.
Opravdu jsme v naší zemi ochotni přijmout fakt, že „dobré chování“ a „život bez škraloupu“ mají větší váhu než celoživotní trauma zneužitého dítěte?
Já tedy rozhodně ne.
Zdroje:
