Článek
O ghosting kandidátů nad padesát není vážně nouze. Ale kolik z nadpadesátníků dělá skutečně úplně všechno, aby práci získali?
Moje vlastní zkušenost
Nezaměstnaná jsem byla přesně 82 pracovních dnů. Za tu dobu jsem reagovala na mnoho pozic systémem, který laskavému čtenáři přiblížím.
Každý jeden den jsem prošla všechny nově vypsané pozice za 24 hodin. Hledání jsem měla nastaveno na „Jobsech“ tak, aby nefiltrovalo předdefinované druhy práce, protože jsem chtěla zobrazovat výhradně nabízená místa, kde byla předem zřejmá nástupní mzda.
Všechny vyfiltrované inzeráty s nabídkou práce jsem si (detailně) pročetla, když se třeba jen vzdáleně blížily tomu, co skutečně umím a můžu nabídnout. Proč? Jednoduchá odpověď – dnešní „headliny“, tzn. názvy pozic, jsou dost pestře vyjádřeny. Takže za zvláštním názvem může být schováno to, co máte ve svém portfoliu (nabízíte a umíte), jakkoli byste svoji profesi pod kreativním „titulkem“ nehledali.
Zní to jako strašná porce práce?
Tak určitě. Přečíst si do detailu pracovní nabídku chce – čas, trpělivost, čtení mezi řádky. Denně a rutinně se věnovat hledání.
To ovšem není vše. Je zapotřebí ještě napnout síly a nenechat se odradit – ghostingem ze strany firem, automatickými odpověďmi z HR systémů, pozváním do prvního kola výběrového řízení a následným nepostoupením.
Nedělat si hlavu z toho, že neuspějete. Několikrát v řadě. Může to být frustrující, to zajisté. Víc však ubírá sílu, když se člověk vzdává bez boje. Samozřejmě někdo může namítnout, že už v životě bojoval dost a po padesátce to nemá zapotřebí.
„Ale prosím, beze všeho,“ řekne kouzelné sluchátko, když máte nějaké přání.
Co jsem dělala jinak, že mě jako nadpadesátku přijali v tak krátkém čase?
Vytunila jsem svůj LinkedIn profil. Samo o sobě by to asi nestačilo, protože opět – pasivita ovoce nenese.
Denně jsem publikovala to, co dělám a jak žiju, když jsem nezaměstnaná. A překvapivě to mělo vzorec. Neupadnout do letargie, dělat věci pravidelně, s plným nasazením. Dávat o sobě světu vědět.
Lidi začala moje cesta zajímat. Zajímala zajímavé lidi. Díky nim jsem rozjela malou show, která mi vynesla víc než polovinu z cca dvaceti pracovních pohovorů. Ano, na „Linkáči“ je velký zdroj příležitostí nejen pro podnikatele.
Bolí to, když nikoho nezajímáte?
Ano. Jistěže je to bolavé téma. Být neviditelnou bytostí nad padesát a ještě bez práce. Ale nikomu nebrání nic v tom, aby to změnil.
Někde zkušení profíci radí, abyste na každou pozici, o kterou se ucházíte, separátně „tunili“ CV, přizpůsobovali. Za mě tedy ne.
CV jsem posílala stále stejné. Ovšem na průvodních mailech/motivačních dopisech jsem nechala srdce i duši. Ty jsem psala přímo na míru tomu, oč jsem se snažila. Překvapivě toto funguje ze všeho nejvíc.
Taky jsem si říkala o zpětnou vazbu, když mi byla zaslána nicneříkající automatizovaná odpověď. HR manažeři mi většinou osobně odpověděli. V čem jsem pro ně nebyla vhodná. Pomáhali mi vidět, co jsem zvenku já sama neviděla. Díky nim jsem měla možnost zlepšovat styl, kterým jsem komunikovala.
Po 82 pracovních dnech bez práce mám „new job“
Takže jsem chodícím důkazem, že i člověk bez specializovaného vzdělání může práci najít. Ne snadno. Ne úplně nejrychleji. Ale když využije všech dostupných prostředků, pak se úspěch dostaví.
Buďte trochu úporní. Nezahazujte svoje šance snadno. Vždyť jsme sakra generace, která z analogového světa hupsla rovnýma nohama až k AI. Máme co nabídnout.
Jen to musíme častěji říkat nahlas.
Zvládnete to!
Já vám věřím.
P. T. Slaninka Nadpadesátka
