Článek
Čtvrtý den mé nové životní etapy se nesl ve znamení klidného pohybu městem a nečekaného setkání, které mě přimělo k zamyšlení nad hranicemi lidské slušnosti.
Cesta (zdánlivě) bez cíle
Někdy je nejlepším lékem na nejistotu prostý výlet bez pevného plánu. Stačí nastoupit do první tramvaje, která se objeví v zastávce, a nechat se unášet pražskými panoramaty. Sledovat město z okna jedoucího vozu má v sobě cosi meditativního. Dojet na konečnou stanici, projít se neznámou čtvrtí, poté se nechat opět dovézt zpět do centra. Takový malý luxus, který si člověk v plném pracovním nasazení dopřeje jen zřídka.
Kolem poledne mě tramvaj dovezla na Národní třídu. Hlad se ozval, tak jsem vyskočila z tramvaje. V patře místního obchodního domu se nachází zóna s rychlým občerstvením - jak s oblibou říkám „fastfoodové pastičky“. Mezi rozmanitými nabídkami nakonec zvítězilo indické kuřecí biryani.
Setkání u pultu
Zatímco jsem se věnovala obědu, mou pozornost periferně upoutaly dvě postavy. Na první, vlastně spíš na druhý pohled bylo patrné, že se jedná o lidi žijící na okraji společnosti, pravděpodobně se potýkající se závislostí. Byly to vychrtlé, poněkud více vyžilé osoby, u nichž absence chrupu a specifický oděv jasně vypovídaly o jejich sociálním statusu. Jeden z těch dvou si u obsluhy vyprosil dvě plastové lžíce.
Společně usedli k barovému pultu a vybalili si skromné, studené hotové jídlo, které si (zřejmě) předtím zakoupili v nějakém ze supermarketů.
Lekce z lidskosti
To, co následovalo, mě zaujalo svou prostotou a tichou důstojností. Seděli vedle sebe, mlčky se dělili o obsah krabičky. Nebyli hluční, neobtěžovali okolí zápachem ani nevhodným chováním. Nesnažili se na sebe nijak upozorňovat. Kdyby nebylo jejich typických rysů a opotřebovaného oblečení, působili by jako kdokoli jiný, kdo se přišel v klidu kolem polední pauzy naobědvat.
Tento výjev mě přivedl k prosté úvaze. Každý z nás je jiný, naše životní osudy se dramaticky liší a startovní čáry nebývají spravedlivě narýsovány.
Přesto existuje hodnota, která je dostupná všem bez rozdílu postavení a tou je prostá slušnost.
I lidé, které společnost často odsuzuje nebo přehlíží, mohou ve svém chování projevit více ohleduplnosti než ti, kteří se pohybují v takzvaně vyšších patrech společnosti. Čtvrtý den mé cesty mě naučil, že lidská důstojnost nezačíná u stavu bankovního konta, ale u schopnosti chovat se tiše a slušně k sobě i k ostatním.
Přeji inspirativní den všem lidem dobré vůle.
Líbil se vám tento text?
Sledujte celou moji cestu od prvních kroků v nové roli zde:
