Článek
Byla jsem v nemocnici v Leedsu navštívit mého přítele, který se tam nedobrovolně dlouhodobě ubytoval. Jelikož je to veřejná nemocnice, už jsem se tam setkala s kde kým. Zvlášť zbožňuji ty, kteří mají hodně silný „yorkshire akcent“ a chtějí si se mnou povídat. Přítel se mi taky občas směje, ale sám ne všemu rozumí, ač je domorodec.
A tak jsem se tam vydala zase na návštěvu a opět tam měl jiné osazenstvo pokoje. Vždy při příchodu pozdravím, což tady není moc zvykem. Jen co jsem si sehnala židli a sedla si, slyším od vedlejší postele nějaký ne úplně běžný rozhovor. Divný hlas, jooo překladač, chtěla jsem slyšet o jaký jde jazyk. Já vím, poslouchat se nemá! Nicméně se tam ani s tím překladačem nemohli domluvit.
Je to ruština? Spíš ukrajinština, protože jsem některým slovům nerozuměla. Pacient řešil se sestrou pojištění, adresu a podobně. Tak jsem se neprozřetelně nabídla, že jim s tím trochu pomůžu. Oba si dost oddychli. Ale to netušili, že mé překlady budou dobré hlavně tím směrem od pacienta k sestře. Pacient se na mě nejdříve divně díval. Asi mě považoval za ruskou špionku. Rychle však pochopil, že tou určitě nebudu. Stačilo, aby mě slyšel zkoušet mluvit rusky. Pomalu každé druhé slovo jsem nevěděla a tahala ho co z paty, ta je blízko. Ale domluvili jsme se! Sestra spokojeně odešla.
Zkoušela jsem rusky i takový ten anglický chit-chat. Pán je ze Žitomirské oblasti. Ač je pojištěný a pojišťovna by mu náklady uhradila, nejprve by účet v nemocnici musel zaplatit sám. Říkal, že 12.000 liber (což je zhruba necelých 350.000 korun) za zákrok, který mu doporučovali, určitě nemá. I tak bude muset zaplatit pobyt v nemocnici a léčbu, a to už také hodí pár tisíc liber.
Ptala jsem se ho, co chce dělat. Ukázal směrem, kde má zaparkované auto a že pojede domů. Vím, že odtud je to do Prahy 1600 kilometrů. Napadlo mě, že tohle musí být tak ještě jednou tolik. On na to s klidem „čtyři dny.“ Prý v pohodě, že pojede pomalu.
Taky se mě ptal odkud jsem, jak jsem se tam dostala a jestli tam žiju dlouhodobě. Doufám, že mé odpovědi nikdo další okolo nerozuměl. Já v Británii žít nechci, ani jsem tam nikdy nežila. To jsme si ujasnili s přítelem jako první bod našeho vztahu. A kdyby přítel momentálně neměl štěstí v neštěstí, tak ani nemám možnost nahlédnout na fungování britského zdravotního systému NHS.
Ukrajinci jsem popřála šťastnou cestu! Ještě teď, kdy to píšu, bude stále na cestě. Přítel byl rád, že pomáhám, a také byl na mě náležitě pyšný. Další pacient se ho dokonce ptal, jestli jsem letuška, že umím tolik jazyků. Je to dobrý, nerozuměli! A já byla překvapená, že i po třiceti letech nepoužívání ruštiny jsem schopná jakés takés komunikace.
