Příběh jihočeského rodáka připomíná známý český film

Těžko říct, jestli život mého prastrýce inspiroval Jaroslava Žáka k napsání předlohy k filmu Škola základ života. Osud Jindry Benetky, septimána reálného gymnázia, je mu až neskutečně podobný. Ve filmu se ovšem nedozvíme, jak to bylo s Jindrou dál a přitom je to příběh tak zajímavý jako sám život.

Jan se narodil v Jižních Čechách v roce 1885, na statku u Trhových Svinů. Byl to pořádný kus chlapa. Vysoký přes 190 cm a atletické postavy. Byl chytrý a vtipný. Měl od malička nadání na provádění různých taškařin. Jeho maminka si usmyslela, že bude knězem. Jeho dobrodružná povaha něco takového ale nepřipouštěla. Mamince dělal svým veselým chováním a věčnými vtípky velké starosti. Poslala ho studovat gymnasium v Českých Budějovicích. Dětí měla pět a věděla, že jim nemohou zajistit dostatečné věno, aby se přivdali nebo přiženili na statek a tak se rozhodla investovat všechny peníze do jejich vzdělání. A pečlivě si prospěch dětí hlídala. Vždy uprosila učitele, aby její potomek seděl v první řadě a dával pozor. U každého z dětí jela jednou za 14 dní za učiteli a ptala se na jeho prospěch.

A všechny děti vystudovaly. Jen u Jana to měla těžké. Jeho smysl pro humor a obliba u kolektivu byla příliš veliká. V gymnáziu vedl studentský časopis. Svými články a podařenými karikaturami pobuřoval profesorský sbor, až jej jednoho dne z gymnázia vyloučili. Janova maminka svůj sen o vystudovaném knězi nevzdala. Podařilo se jí umístit Jana do gymnázia v Třeboni, kde konečně dostudoval. Do semináře už ho ale nedostala. Zkusila jej poslat alespoň na vysokou školu, dala mu 600 zlatých, v té době velké peníze a poslala ho na studium do Prahy. Po roce se vrátil, zbylo mu sotva na cestu domů. Navázal tam ale mnoho přátelství s význačnými lidmi, většinou národoveckými novináři, kteří mu vydávali jeho novinové články. Jeho maminka neměla starost jen se studiemi, ale i s děvčaty, které se kolem něj točily. Odháněla je, ale marně. Rok před vypuknutím 1. světové války nastoupil Jan jako učitel na obecnou školu, pak chvíli pracoval u notáře. Po vypuknutí války nastoupil do jednoroční důstojnické školy a jako poručík pak na frontu do Itálie. Tam, jak už to měl v povaze, dělal vše pro to, aby Rakousko prohrálo. Jeho bratr Petr sloužil také na italské frontě, ale u jiné kumpanie, u dragounů. I on se rozhodl, že za císaře pána nezabije jediného člověka a pro jistotu střílel celou válku do vzduchu. Nejprve byli v kontaktu, ale pak se jejich cesty rozdělily.

Nakonec Jan převedl celou svou kumpanii do zajetí, kde se přihlásili do legií. Vrátil se jako legionář s vysokými řády. Po válce dostal zaměstnání na celním úřadě, měl hodnost vrchní celní rada a zůstal zde až do začátku 2. světové války, kdy byl pensionován. Jeho maminka se smířila s tím, že ze syna nebude kněz, ale nesmířila se s tím, že by mu nezajistila budoucnost podle svého přání. Po jeho návratu z 1. světové války mu našla nevěstu, kterou by si sám nevybral. Kvůli promarněnému roku a penězům na studia v Praze maminku poslechl a vzal si Julie z Trhových Svinů. Její otec byl v té době nejbohatším občanem ve Svinech. Měli několik domů, dvě hospody a dvě řeznictví. Jan přiženil pěkný poschoďový dům v Trocnovské ulici poblíž náměstí. Po svatbě dům pronajali a odstěhovali se do Prahy. Jako vrchní celní rada měl v Praze pěkný plat a jeho žena Julie nebyla nikdy zaměstnaná. Měli jediného syna Jana, ten byl ještě vyšší postavy než jeho otec. Když vychodil gymnasium, byl jako všichni z ročníku 1924 nasazen na práci do Říše.

Pracoval v německém přístavním městě a s několika Dány si vypůjčili bárku a chtěli společně přeplout do Anglie. Poslední dopis, který od něj rodiče dostali, říkal, že podniká cestu kolem světa. Po dvou letech dostali další dopis, kde se dozvěděli, že je vážně nemocen a leží ve vězeňské nemocnici v Berlíně. Přítel Jana, jeho otce, továrník Budínský ze známosti k rodině zařídil jeho propuštění. Jan si pro syna do Berlína dojel a přivezl jej domů. Nikdy o tom pak nechtěl mluvit, ale jeho vykoupení ho stálo takřka veškerý majetek. Bohužel, přivezl syna domů zemřít. Byl na tom už velmi špatně, nemohl ani mluvit a po 14 dnech doma zemřel. Jeho pohřeb byl tichý a smutný. Psal se rok 1944. Bylo mu pouhých 20 let. Jan i Julie se od té doby změnili, přestali vycházet mezi lidi a navštěvovat příbuzné. Co ale Janovi zůstalo, byla jeho krásná rovná postava. Nikdy se před nikým nehrbil. Ještě jako starý pán chodil rovný jako svíce. Měl za svého života mnoho přátel mezi význačnými lidmi, kteří si ho velmi vážili. Spisovateli, malíři, politiky. Po druhé světové válce jej zvolili za soudce z lidu, ale on všechny funkce odmítl. Jeho svobodné myšlení a smysl pro satiru by mu nedovolil budovat stát s komunisty. Zemřel v roce 1965. Jeho žena Julie jej přežila ještě o celých 15 let.

Zdroj: soukromá kronika rodu Mrázů. Otěvěcká kronika