Expedice Praha - Gibraltar. Závěr. Nástrahy pěkných žen i nekonečných rovin

Expedice Praha – Gibraltar 2023, 3000 km na kolech, 160 km za den, 20 dní v kuse. Tři chlapi, Paul, Pája a Panda. Tři cvoci. Dva roky příprav. Překonání spousty překážek ještě před startem. Překročení všech komfotních zón během cesty a životní zkušenost, kterou jim nikdo nevezme. Uskutečnění téhle cesty je důkazem toho, že když chlap něco opravdu chce, tak to dá.

Na jejich cestu se můžete podívat i na youtube: Expedice Praha – Gibraltar 2023

Druhá třetina byla lepší, kluci překonávali bolavé zadky a horko, ale okolí bylo nádherné. Příroda, architektura i lidi, včetně děvčat. Dojeli k moři a přehoupli se přes polovinu cesty. Podívejme se na závěrečnou třetinu expedice:

14. den Benicarló – Valencie, 150 km. Pandova nevěsta. Jak se kluci blíží k Valenci, nestačí se rozhlížet po děvčatech. Možná je to jen tím, že už jsou čtrnáctý den na cestě a bez žen. A možná jsou tu prostě krásné holky. Dopoledne vyjeli Paul a Panda sami, bez Páji, ten se bude připojovat až cestou. Už před polednem je jim hrozný horko. Zdolali dlouhé roviny, naštěstí v bezvětří. Plánovaný oběd se nekonal. Už jsou v zemi s poledním klidem. Tady na jihu otevírají restaurace později. Hladoví nabrali Páju a vyrazili k nejbližší otevřené restauraci po cestě. K Pandovu štěstí zasedli na zahrádce, kde kolem nich pobíhala pěkná číšnice. Jiskrné oko, nohy až na zem. Panda se zamiloval. Kluci ho museli odvést, nevěsta by se mu na kolo nevešla. Blíží se k Valencii a projíždí nekonečnými citrusovými háji. Valencie je krásné město a kluci mají ubytko v centru. Krásný pokoj v původní zástavbě. Aby Pandovi vynahradili ztracenou nevěstu, vyráží do víru velkoměsta. Ukázat mu jiná jižanská děvčata.

15. den Valencie – Casas Ibanez, 123,6 km. Cesta pustinou, žízeň. Ráno kluci projeli krásnou Valencii a čekalo je suché, centrální Španělsko. Dali si zastávku na skvělou bagetu s vaječnou omeletou v městečku Turís. Vedro už bylo nepříjemné, vyhledávali na krátké odpočinky stín. U každého otevřeného obchodu ve vesnicích hledali vodu na doplnění camel bagů. Pak v obydlené oblasti našel Panda u popelnice růžovou koloběžku. Nedostatek vody nebo ztráta nevěsty ho přiměly zahodit kolo a vyrazit na koloběžce. Samozřejmě, jen pro pobavení kluků, tak špatně na tom ještě nebyl. Po sjezdu do údolí se kluci dostali k říčce. Neodolali a vykoupali se. Osvěžení vyjeli na náhorní plošinu a makali po rovině. Po dojezdu u večeře shrnuli poslední úsek jako průjezd překvapivě krásnou krajinou. Stálo to za to!

16. den Casas Ibanez – Villanueva de la Fuente ,151 km. Náhorní plošina. Už druhý den jedou všichni tři! Pájovo koleno se zklidnilo. Teplíčko mu asi dělá dobře. Báli se, kde se najedí, čekaly je ráno jen samé vesničky. Ale narazili na místní farmářský trh. Spousta jídla, čerstvá zelenina a ovoce! Překvapilo je, že krajina je krásně zelená, vůbec to není poušť, kterou čekali. Na podzim začne na jihu pršet a všechno se krásně zazelená a rozkvete. Na oběd se zastavili v Albacete, historickém městečku. Ale utekli z něj, bylo tu až moc krásných ženských. Potvory. Kluci se nemůžou zdržovat! Jedou v 800m nad mořem a mají příjemné klima. Tady nahoře to s horkem jde. Jenže je tu dlouhá rovina a protivítr. Při zastávce na doplnění cukru do krve zalehl Pája na vyhřátou silnici.

Mají dost. Pandovi se klepou ruce. Smějí se mu, že tady končí a otevře si u cesty hodinářství. Naštěstí se vítr brzy otočil a kluci jeli posledních 30 km po pěkné asfaltce s větrem v zádech. Dnes je čekal útulný hostel ve vesnici.

17. den Villanueva de la Fuente – Mengibar, 160 km. Hurá do Andalusie. Všichni tři vyrazili za východu slunce s výhledem na pohoří Sierra Madre. Projížděli olivovými háji až do vesničky. Romantika. Ve vesnici se zeptali místního chlapíka na restauraci nebo kavárnu, kde by si mohli dát snídani. Borec neváhal, sednul do auta a vedl je až tam. Na oslavu místních skvělých lidí si dali španělskou specialitu churros. Smažené proužky těsta. Mňamka. V provincii Jaén vjíždí kluci oficiálně do Andalusie!

A hledají ve vesnici, kde by si mohli dát oběd. Vypadá to tu jako v americkém westernu. Ticho, horko, prázdno. Za zavřenými okenicemi jednoho domu zaslechli hluk. Nakoukli dovnitř a našli snad všechny místní lidi v jedné putyce. V tmavém lokálu to žilo. Nacpali se skvělým jídlem včetně domácích škvarků. Naštěstí je dnes čekají hlavně sjezdy dolů. Posledních 300m do hotelu kolo vedou. Dnes spí v krásném městečku.

18. den Mengibar – Lucena, 126 km. Cyklostezkou po zrušené železniční trati, mazec! V minulé etapě změnili oproti plánu trasu. Plán byla zrušená železniční trať, ale byl tam takový povrch, že to prostě nešlo. Aby o tenhle zážitek nepřišli úplně, rozhodli se jet alespoň část. Vyklubala se z toho nezapomenutelná trasa. Včetně přejezdů vysokých železničních mostů nad hlubokými údolími.

Nebo průjezdy tunely. Všude kolem nádherné výhledy. Projížděli zrušenými nádražími a na konci našli muzeum se starými vlaky. Panda si vlezl na mašinku, co mu připomínala Posázavský Pacifik, a odmítl slézt. Všichni jsou šťastní jako malí kluci. Tahle etapa by si zasloužila několikahodinové video, ne jen deset minut na YouTube.

19. den Lucena – Ronda, 120,7 km. Krize před cílem. Předposlední den a kluci mají pocit, že nikdy neskončí. Po včerejší vláčkové euforii jim to dala realita pěkně sežrat. Dnešek raději nepřipomínat! Jedou houpáky, nahoru, dolů. V protivětru šlapou i z kopce. Jediné pozitivní je to, že Pájovo koleno drží a nebolí. I tak by kolo kousek před cílem nejraději zahodili všichni. Vyřízení přijíždí do slavné Rondy. Na známém mostě nad propastí už je jim líp. Jsou v cíli a dají si večeři. To ještě netuší, že jim turistická Ronda nabídne nejhorší jídlo z celé expedice. Není nad venkov!

20. den Ronda – Gibraltar, 110,7 km. Poslední den, překvapení v cíli. Po hrozném včerejšku kluci ráno nemluví. Krize před cílem se projevila. Paul se snaží držet morálku, ale Panda mu do toho háže vidle. Po dlouhém mlčení oznámí, že se hlásí do keramického kroužku a maže si Paula z telefonu. Ono ho to zase přejde, už ho známe. Naštěstí je čeká hlavně sjezd dolů k moři. Cesty už jsou plné aut, ale řidiči jsou neskutečně ohleduplní, ani netroubí, čekají. Snídaně jim zvedla náladu, dali si mega obložené chleby. Před cílem vypadl Paulovi drát z výpletu. Už na to kašle. Na konci je čeká krásná cyklostezka.

Nečekaně i Pája oznamuje Paulovi, že ho aspoň do jara blokuje v telefonu. Kecá. Těsně před cílem, na začátku Gibraltaru čekají na kluky čeští fanoušci. Neskutečně je to nahodí. Prý je sledují na youtube a přišli se podívat, jestli to dojedou. Kluci mají obrovskou radost! Přijeli je přivítat i kamarádi. Tahle podpora, komentáře u videí jim pomáhali celou cestu. Jsou za to hrozně vděční! Už je čeká jen minout známý vodopád a mají to na špici Gibraltaru jen poslední 1 kilometr. GIBRALTAR! Jsou tu a děkují všem, hlavně Paulovi, že to celé naplánoval, zorganizoval, dotáhl je až sem. Dával to dohromady dva roky a tohle byla jen cílová rovina. Hodně tvrdá, ale krásná. Tahle cesta všem změnila život.

Cesta domů, kdo chce sedět v letadle vpředu? Poslední den jízdy se Panda ptal kluků, kam jim má rezervovat místenky v letadle. Pája chtěl k okýnku a Paul někam dopředu. Kluci zabalili kola, předali je k naložení do carga a šli do letadla. Jen dva, Paul s Pájou Panda prý na ně v letadle počká. Počkal.V kokpitu, na místě kapitána. Vedle sebe druhého pilota, Tomáše, který s nimi zahajoval jejich expedici první den v Čechách. Paul si užil let z pohledu pilota. I Pája měl své okénko. Na tomhle letu z Malagy se sešli naprosto výjimečně dva kapitáni místo kapitána a druhého pilota. Panda i Tomáš mají papíry na Boeinga s kapitánskou zkouškou. A tak se tři cyklisti v kokpitu a jeden u okénka, obletovaný letuškami odvezli sami z expedice domů.

Uvidíme, co dalšího zase vymyslí.