Historie plavců na Sázavě. Jaké bylo řemeslo předchůdců dnešních vodáků?

Sázava, a hlavně její dolní tok patří k oblíbeným vodáckým úsekům. Dnes si můžete loď půjčit třeba jen na jeden den. Splujete z Týnce do Pikovic, vrátíte u řeky loď půjčovně a odjedete domů vlakem. Jak jednoduché. Ve třicátých letech minulého století se započala éra trampů a vodáků, jakou již dnes připomínají jen trampské osady a dřevěné chaty s malebnými jmény jako například „Poslední peřej“. Tahle chata mimochodem patřila starému vodákovi, který splouval i v úctyhodných osmdesáti letech Sázavu. Šil vodákům nepromokavé kapsy na krk na doklady, ale i špricdeky na kajaky na míru. Tenhle pán měl doživotně půjčovné v Týnci zdarma a byla čest se s ním každý rok potkat.

Ještě před příchodem trampů patřila Sázava „plavcům“. Tak se říkalo chlapům, kteří sváželi dřevo do Prahy. Mohli bychom jim říkat „voraři“ ale v jejich době se jim říkalo plavci, a tak u toho pojmenování zůstanu i já. O plavcích krásně píše Jan Morávek, spisovatel, který se narodil a vyrost v Kamenném Přívoze. Jako syn místního hospodského vyslechl spoustu zajímavých příhod. Sedával prý na širokém okenním parapetu a pozoroval řeku. Hospoda bývala na pravém břehu řeky, kousek nad jezem. Dnes sice ještě stojí, ale hospodou už dávno není. Nevadí, pojďme zavzpomínat a dozvědět se o předchůdcích současných vodáků něco víc.

V Kamenném Přívoze bývala na přelomu 19. a 20. století parta chlapů, kterým se říkalo „dvouposchoďoví“, velcí, těžcí, hlaholní, pijáci, nebojsové, rváči, ale pracanti k pohledání. Bývalo jich v partě asi dvacet. Od svatého Josefa, kdy se po jarní povodni voda srovnala, až do zámrazu bývali na vodě. V zimě káceli stromy a dobývali pařezy. Vozili domů plné trakaře nebo sáně dříví, kterými doslova obložili chalupu. Uhlím se v Přívoze moc netopilo, bylo drahé a bylo pro ně daleko. Místo toho se dobývaly pařezy. Trhali je střelným prachem jako skálu. Však také lom na žulu byl nedaleko a nejeden chlap s prachem uměl zacházet. Plavci si dřevařskou prací v zimě vydělávali. Nebývalo to prý ale dobře placené. Mzdu jim vynahrazovalo to, že si mohli nechat vršky stromů a zásobit se sami palivem na zimu. Chlapi často káceli stromy, které pak od jara do zimy splavovali. Byli s nimi tedy propojeni od lesa přes řeku až po město, kde je odevzdali.

K jaru plavci začínali dělat plavecké „potřeby“. Kroutili nad ohněm houžve z kmínků mladých smrčků a připravovali si vory. Na jaře, když se voda přestala s hukotem převalovat přes jezy, šli plavci „nahoru“. Nahoru znamená do Čerčan, kde na břehu stál jejich stan. Tam začínalo povodí dolních plavců. Do Čerčan splouvali vory „horáci“. Byl to nepsaný zákon, že byla řeka takto rozdělena. Ze Zruče nebo Kácova splouvali dřevo „horáci“ a dolní úsek plný peřejí pak patřil „dolákům,“ plavcům z Přívozu. Hořejší plavci mohli splouvat jen na jaře, pak již neměli dost vody, proto vázali své vory ještě v zimě podél břehů, aby je pak jarní voda zvedla. Když vedoucí dolních plavců, kterému se říkalo „faktor“, dostal zprávu, že jsou vory v Čerčanech, šli plavci pěšky nahoru, aby je spluli do Prahy.

Plavci vyráželi kolem půlnoci, v oknech chalup zaplála světélka a vesnicí se rozléhalo houkání, kterým se plavci svolávali. Vyrazili pak v dlouhé řadě plaveckou stezkou podél Sázavy. Jeden za druhým, za svým faktorem jako středověcí žoldáci. Sekery a nebozezy na ramenou. Na čerčanské louce si prohlédli horácké vory svázané k sobě. Říkalo se tomu „prameny“. Pramen měl někdy i sedm vorů. Sázavské vody byly úzké, aby snáze prošly jezy a hlavně peřejemi. Plavci pořádně zkontrolovali vazby vorů a zastrčili do držáků vesel zelené májky. Pak odvázali šlahouny a vyrazili. První plavba byla slavnostní. Na Přívoze byly vory kolem poledne. Celá vesnice už na ně čekala. Děti jim běžely podél břehu naproti jen se vory objevily v zatáčce nad Přívozem. Křičely na ně: Plavci plavají, chleba nemají, pod vodu lezou, kamení hryžou..

Ženské podle pověry vynášely a házely do Sázavy smetí z chalup a celá ves se radovala a pyšně se dívala na své plavce, kteří pluli po jarní vodě jako když hřmí. Všichni trnuli, když vory vjížděly do jezu v Kamenném Přívozu. Předák sklouzl do propustě jako šíp a rázem byl po pás ve studené vodě. Ale to už se vynořilo veslo a za ním vrátný (vedoucí a kapitán voru, často nejzkušenější člen, který na vrátného musel složit zkoušky). Vody měli všichni plné boty, ale pýcha a statečnost je zalévala víc než voda. Houkali bujaře a lidé na břehu jásali. Do večera byli v Praze na Zlíchově, odevzdali v přístavu prameny a po rychlém občerstvení v plavecké hospodě spěchali k vlaku, aby se ještě v noci dostali do Čerčan. Ráno zase vypluli, zastavili se na hodinku doma na oběd a šup na vor a do Prahy. Tak to bylo každý den, dokud byly vory v Čerčanech. Když spluli všechny horní prameny, začali splouvat vory, které sami uvázali podél dolních břehů. Za vázání vorů měli ale méně peněz než za splouvání. Splouvání bylo nebezpečné a mnohokrát se stalo, že došlo k vážnému zranění nebo i smrti plavce.

Ve dvacátých letech minulého století pak byly lesy kolem Sázavy poničeny katastrofální smrští. Do spadlého dřeva se navíc dala mniška (škůdce Bekyně mniška). Dřevo se rychle splouvalo ve velkém, aby bylo škody co nejméně. Tenkrát padl i starý zákon o rozdělení řeky a horní plavci se naučili splouvat i dolní tok. Plavalo se pak ještě ve třicátých letech, ale stále méně. Mladí lidé již hledali lepší zdroj obživy. Také už pomalu nebylo co splouvat. Zbytek vyzrálého dřeva potom vyvezli za okupace Němci a plavci doplavali. Ti horní i ti dolní. Říká se, že les vyroste za osmdesát let. Ta doba už uplynula a podél Sázavy stojí krásné vzrostlé stromy. Jejich dřevo ale odváží nákladní vlaky a Sázava už patří jen vodákům turistům. Snad se v nich při splutí některého jezu probudí stejná pýcha, radost a nebojácnost jako starým plavcům. Vzpomeňte si, až budete sjíždět Sázavou, jak se nad jejími peřejemi rozléhalo jejich radostné: Hou..! Hahou..!

Zdroj: kniha U nás na Sázavou, autor Jan Morávek, 1957