Článek
Znáte ten pocit, kdy vyrazíte do jiného pokoje pro nějakou věc a tam se zastavíte s tím, že nevíte, co jste chtěli? Většinou pomůže vrátit se do bodu A, tam se nám často připomene důvod, proč pro něco jdeme. Napodruhé se to většinou podaří. Nebo také ne. Zapomnětlivost je naprosto normální. Naše přehlcená mysl každou minutu ukládá informace a někdy je prostě buď zapomene uložit, nebo je jako nedůležité rychle pustí. O důležitosti informace bohužel často nerozhodujeme vědomě sami.
Moje kamarádka si pochvaluje metodu mluvení nahlas. Do práce jezdí vlakem a nejistota, že jste zapomněli zamknout nebo nechala puštěný sporák, ji v kupé sžírala spolu s bezmocí, že nemůže jednoduše lokomotivu otočit a jet vše zkontrolovat. Metoda opakování nahlas toho, co právě děláme, prý propojí více smyslů a donutí mozek zapamatovat si, že se skutečnost skutečně udála. Kamarádka sice tvrdí, že před sousedy vypadá jako blázen, když si při zamykání říká nahlas „Zamykám“, ale je klidnější. Sousedi si určitě jednou zvyknou, až pochopí, že není nebezpečná.
hlavně nezapomínat na radost ze života!
Já osobně to mám tak trochu jako Felix Holzmann, který v jedné scénce tvrdí: „Nepamatuju si tři věci, jména, čísla…..jména.“ Přestala jsem se stydět za to, že si nepamatuji jména. Často se mi někdo představí a já za chvíli netuším, jak se jmenuje. Raději na to upozorňuji předem. Není to neurvalost, opravdu jsem se kdysi hodně snažila, ale marně. Můj mozek si pamatuje dojmy, které na mě lidé dělají, ne jejich jména. Když vás po nějaké době, co jsme se seznámili, znovu potkám, vybaví se mi, jestli jste byli příjemní nebo nafoukaní, jméno můj mozek neuloží. Asi tam na to nemám nějaké konkrétní buňky, nějakou místnost k tomu v mozku určenou. A čísla si mimochodem nepamatuji také. Asi je to nějak propojené. Pamatuji si jen 1620, bitva na Bílé hoře. Bůh ví proč. Na druhou stranu mám naprosté pochopení s lidmi, kteří to mají stejně nebo podobně jako já. Nikdy by mě nenapadlo se zlobit, když si někdo nezapamatuje mé jméno nebo mou tvář.
hotel Mozek, místo, kde bydlí vzpomínky
Jak stárneme, náš mozek už je tak nacpaný informacemi a vzpomínkami, že se mu nějak čím dál hůř ukládají ty nové. Tedy, moje teorie. Časem se nám zhorší krátkodobá paměť, protože nové paměťové komůrky už to hotelu Mozek prostě nejsou. Hotel se pak snaží pomoci si tím, že začne vyhazovat staré hosty. To se nám najednou přijdou ke dveřím už dávno zapomenuté vzpomínky z dětství. Jsou to staří přátelé, jestli máte děti, vnoučata, představte jim je. Nikdy nezapomenu na vyprávění mého dědy, když už bylo hodně starý, vyprávěl nám krásné příběhy ze života na jihočeské vesnici v době první republiky. Škoda, že jsme to tenkrát nenahrávali.
Děda byl vůbec filuta. Když mu bylo před 85, měl už docela velkou sklerózu. Taky byl pořádně nahluchlý. Ale těžko říct, kolik toho bylo zdravím a nakolik to děda hrál. Pamatuju si, jak na něj babička volala, aby došel vynést smetí a děda se ani nehnul z gauče. Pak, za dvěma zavřenými dveřmi špitla babička nad hrncem, že je oběd hotový a děda už si sedal ke stolu. Jednou si pamatuji, že jsme k nim přijeli v pátek večer a v sobotu ráno můj otec jen v trenkách vyběhl před dům vynést smetí, ale zabouchly se mu dveře. Zazvonil a děda mu přišel otevřít se slovy: „Mámo, přijeli mladí!“ Vzhledem k tomu, že se děda rád sám sobě zasmál, zůstaly tyhle historky milé a úsměvné.
Úsměv a láska k lidem, to je oč tu běží.
Samozřejmě, ne vždy je zapomínání úsměvné. Jiná má kamarádka pracuje v centru pro lidi s Alzheimerem. Existuje jednoduchý test, jak zjistit, jestli se vás týká běžná roztržitost a zapomnětlivost, nebo jestli jde o vážnou nemoc. Jedny klíče nebo brýle v mrazáku, to je toho, někdy se to prostě stane a uložíte je jinam než obvykle. To ještě nemusí znamenat, že u vás postupuje choroba, která vám postupně vyhodí všechny hosty z hotelu Mozek. Test spočívá v tom, že počítáte od sta dolů. Vždy odečítáte číslo 6. Nebo 8, to už si nepamatuji. Ne, naštěstí tuto chorobu nemám, nejde totiž ve skutečnosti vůbec o čísla ani o správný výsledek. Zdravý člověk počítá a počítá a opakuje odečet dál a dál. Člověk s Alzheimerem nedokáže udržet pozornost a již po pár odečtech zapomene, co se po něm vlastně chce. Většinou se nedostane dál než ke čtyřem mínusům. Nechám vám teď chvilku na počítání. Hotovo? Jestli jste se ještě zvládli vrátit k článku, jste stoprocentně zdraví a zasloužíte si na závěr vtip o paměti.
Tak kafíčko máme, teď ještě ty zákusky!
Stará maminka se chystá na každoroční setkání s kamarádkami. Tentokrát u ní doma. Přijede její dospělá dcera, pomůže jí naklidit byt, připraví šálky a konvici na kávu, na stůl dá květiny a do lednice uloží čerstvé zákusky. Večer přijdou k mamince kamarádky, maminka je usadí na pohovku je do obýváku a povídají si. Najednou mamince dojde, že pro ně má v lednici dortíčky. Přijde do kuchyně, zastaví se před linkou a vzpomíná, pro co, že to šla. Jo! Ťukne se do hlavy, kafíčko! Uvaří kafíčko, přinese ho do obýváku a dál si povídají. Najednou mamince opět dojde, že má pro kamarádky k tomu kafíčku dortíky! Odnese prázdnou konvici do kuchyně, stojí u linky a vzpomíná, co to vlastně chtěla. Uvidí prázdnou konvici a řekne si. Jo, kafíčko! Jak jistě tušíte, opakuje se scéna ten večer ještě několikrát. Druhý den přijde dcera k mamince, uklízí kuchyň a otevře lednici. Uvidí nedotčené zákusky a ptá se: „Mami, co ty kamarádky? Tys jim nedala zákusky?“ Maminka odpoví: „Vidíš, my jsme se na ně tak připravily a ony ani nepřišly!“
Ať už v životě zapomenete na cokoliv, nezapomínejte se smát. Vědci totiž zjistili, že v tom našem hotelu Mozek zůstávají hosté mnohem déle, když je tam veselo..
Přeji vám všem, ať už se jmenujete jakkoliv (stejně bych si to s prominutím nepamatovala) krásný den a v paměti samé hezké vzpomínky!
