Článek
Otázka smrti zajímá každého z nás. Vše, co se narodilo, jednou zemře. Smrt nás nevyhnutelně čeká všechny. Ať už se tomuto tématu vyhýbáme nebo se o něj naopak aktivně zajímáme, nemůžeme smrti uniknout. Co bude po smrti a jaké je umírání? Existuje během umírání něco, co máme všichni společné? Ponechme prozatím stranou otázku toho, co se děje s naším vědomím nebo chcete-li duší po smrti, a pojďme se podívat na proces umírání. Asi před deseti lety jsem se zúčastnila v Amsterodamu přednášky o smrti a umírání z pohledu buddhismu. Přednášející byla sice praktikující buddhistka, ale mluvila především ze své praxe zdravotní sestry. Pracovala mnoho let ve Švýcarsku, v ústavu pro umírající lidi. Jelikož využívala své pochopení situace díky znalosti Knihy mrtvých a velmi citlivě pracovala s umírajícími, byla natolik známá, že si ji zvaly bohaté rodiny domů, aby byla s jejich blízkými v jejich poslední dny.
Umírání je přirozené a je dobré mít své blízké u sebe
Samozřejmě nikomu neříkala, jaké má vyznání, a nikoho nenutila změnit jeho víru. Jen rozuměla procesům, které se v těle při umírání dějí a dokázala soucitně provést umírajícího tímto obdobím. Za svůj život prý viděla přes tři tisíce umírajících. Mohla tedy potvrdit z praxe, jestli se věci dějí tak, jak se v učeních předává po tisíce let. Vyprávěla různé historky a mluvila o tom, jak je důležité brát umírání jako přirozenou součást života. Není prý dobré říkat umírajícímu, že se nic neděje. On sám ví, že je něco jinak, a víc by mu pomohlo, kdybychom mu řekli, že umírá, to, co prožívá, je normální a nemá se čeho bát. Ke konci života prý umírající začínají cítit že opouští tělo, které už je příliš staré nebo nemocné. Mívají otázky jako: „Jak se dostanu ven?“ Prý odpovídala jen: „Nebojte se, až bude potřeba otevřu okno.“ Nám taková odpověď může připadat nesmyslná, umírajícím ale dávala naprosto smysl. Jelikož umírající postupně ztrácí smysly nebo se mění jeho vnímání smyslů tak, jak probíhá proces v jeho těle, je často zmatený. Je proto dobré pokaždé, když k takovému člověku přijdeme, pomoci mu orientovat se. Říci mu, kdo jsme, kdo je on, jaký je den a co se bude dít. Například, že mu jdeme dát jídlo. Tyhle jednoduché a logické rady byly velmi inspirující.
Smrt nemusí být děsivá, když víme, co nás čeká
Naše tělo je spojené se Zemí a jejími živly, logicky jsou jimi ovlivněny i smysly a naše vnímání. Pokud dojde k rychlé nebo nečekané smrti například ve spánku, proběhne tento proces rychle a bez našeho povšimnutí. U umírání, kde můžeme proces pozorovat, jako například u nemocného nebo starého člověka lze vysledovat velmi dobře celý proces a už proto, že sami víme, že to, co se děje, je normální, můžeme zůstat klidní a pomáhat svému blízkému. Buddhismus tělo chápe jako složené z pěti živlů. Postupná ztráta kontroly se popisuje jako rozpouštění se do sebe navzájem. Přitom délka, jak po jakou zůstáváme v konkrétní fázi se může vždy lišit. A jak takový proces vypadá?
Ztráta prvního živlu, země se rozpouští do vody:
Nejprve dochází k rozpuštění živlu země do živlu vody. Svalová síla ochabuje, cítíme se těžcí. Máme pocit, že padáme a chytáme se lidí a věcí i když už ležíme. Naše mysl může být zmatená a prožívat přeludy. Může se objevit pocit, že nás drtí něco velikého nebo slyšíme nepříjemné, hlasité zvuky. Když se objeví mžitky před očima podobající se tetelícímu vzduchu, umírání začalo.
Ztráta druhého živlu, voda se rozpouští do ohně:
Ztrácíme kontrolu nad vodou ve svém těle. Slábne nám krevní oběh, můžeme ztrácet kontrolu nad střevy a močovým měchýřem. Tuhne nám jazyk a hůře se nám mluví. Teče nám z nosu a máme suché rty. Umírající často pociťují obrovskou žízeň nebo se naopak cítí zahlceni vodou a odmítají pít. Náš rozum je v této fázi zmatený a snaží si zjednat jasno pomocí emocí. Zaměřuje se na věci a lidi, které u něj vyvolávají hluboké pocity. Někteří lidé se rychle rozhněvají nebo dojmou. Můžeme mít pocit, že slyšíme zvuky podobné burácení vody. Známkou toho, že procházíme touto fází, je i to, že máme pocit, že kolem nás prochází a stoupá něco podobného kouři.
Ztráta třetího živlu, rozpouštění ohně do větru:
Do středu těla se z jeho vnějších částí stahuje teplo. Ztrácíme kontrolu nad termoregulací. Krevní oběh nestačí prokrvit okrajové části těla a ruce a nohy tak chladnou a blednou. Máme neurčitý pocit otevřenosti, ale vše nám připadá prázdné, nejsme schopni udržet myšlenky. V mysli narůstá zmatek. Někdy jsme zcela přítomní, jindy se naše vědomí ztrácí. Tím, jak ztrácí umírající hmat v neprokrvených prstech, dochází k jevu, kterému naše babičky říkaly „hrabe hlínu do hrobu“. Umírající se snaží prsty zachytit vzduch, aby si ověřil cit v prstech. Před očima se nám mohou objevovat červené jiskřičky podobné světluškám.
Ztráta čtvrtého živlu, rozpouštění větru do prostoru vědomí
Nakonec máme stále větší problémy s dýcháním a máme pocit, že nás drtí velká tíha. Ztrácíme vládu nad vědomím. Mohou přijít křeče díky nedostatku kyslíku. Ztrácíme kontrolu nad fyzickými funkcemi. Centra mozku jsou nedostatkem kyslíku poškozena. Nakonec se naposledy nadechneme a dlouze vydechneme. Nastává zástava dechu a srdce. Na vnitřní úrovni můžeme vidět světla podobná plamenu svíčky. S posledním výdechem se živel větru rozpustí do prostoru. Tímto okamžikem je podle medicíny konstatována smrt.
Co se děje s naším vědomím dál, je pak přesně popsáno například v knize Tajný Buddhismus od Kalu Rinpocheho nebo v knize o Smrti a znovuzrození od Lamy Oleho Nydahla.
Zdroj: Lama Ole Nydahl: O smrti a znovuzrození, Pohled buddhismu na poslední okamžiky života
