Článek
Za uzavřenými hranicemi, v celkem bezpečné zemi, kde každý znal každého a často o něm i podával hlášení, jsme bývali venku celý den. Mé dětství se odehrávalo v osmdesátých letech. V té době neexistovaly mobily a pevný telefon byl v domácnostech především ve větších městech. U nás na malém městě ho měl málokdo. Vlastně ještě v polovině devadesátek jsem chodila volat z budky na mince.
Ráno jsme se vypravovali do školy sami a po příchodu ze školy jsme zahodili školní tašky do kouta, v kuchyni si namazali rohlík s máslem a vyběhli jsme ven. Doma jsem musela být chvilku po rozsvěcení pouličního osvětlení. Šlo tedy o to, jak je venku tma, ne o čas. Hodinky jsme neměli. Do puberty jsme se bavili hrami. Pak už to bylo samozřejmě trapné, a chodili jsme sice taky ven, ale povídat si na lavičky. Do té doby nám stačilo většinou málo.
Dlouhá guma, která se dala koupit jako guma do tepláků, přes kterou se skákalo tak, že ji roztaženou držely dvě děti nohama a třetí skákalo sestavu. Nebo švihadlo, které zase roztáčeli dva a třetí skákal. Někdy jsme měli míč a k nelibosti majitelů bytů jsme s ním házeli o zeď. Samozřejmě ne jen tak, jako nějací tupouni. Zase to byla předem daná sestava. Hodit, chytit. Hodit, tlesknout, chytit. Hodit, třikrát tlesknout, chytit. Hodit, otočit se o 360 stupňů, chytit. A tak dál. Většinou jsme ale neměli nic a hráli jsme hry jako „Přijela babička z Číny, přivezla škopíček špíny“ nebo „Krvavé koleno“. Samozřejmě jsme se chytali i lehkého hazardu v podobě cvrnkání kuliček nebo hraní čáry. Když přišly céčka, hráli jsme čáru hlavně s nimi. To byla radost, když jste přišli domů s plnou kapsou vyhraných céček! Secvakali jsme je do sebe a poměřovali si délku. Řetězu, samozřejmě. Pojďme spolu zavzpomínat na pravidla některých her. Jestli jedete někam s partou nebo s dětmi, můžete si udělat retro večer, dát si buřty na pivu, pustit si osmdesátky a zahrát si nějakou z našich her. Tady jsou pravidla.
KRVAVÉ KOLENO
Trochu morbidní hra, teprve nedávno jsem zjistila, že je inspirovaná básní z Erbenovy Kytice. Zajímavostí je, že by mohla mít i původ ve strašidelné legendě z Anglie o démonu, který chytá a požírá děti. Hlavně ty malé. V originálu se jmenuje „Bloody Bones“.
V podstatě jsme se bavili dobře zahraným divadlem s honičkou na konci. Hráči si mezi sebou zvolili dva – jeden představoval Krvavé Koleno, druhý mámu, ostatní byly děti. Krvavé Koleno se schoval. Jedno z dětí se šlo podívat a přišlo s křikem: „Mami, mami, v kůlně straší!“. Matka to zamítla a vymyslela co asi dítě ve skutečnosti zahlédlo např.: „Ale kdepak, to byly jen tátovy podvlíkačky.“ Tady se fantazii meze nekladou a vtipná odpověď bývá ostatními oceněna smíchem. Matka pošle další dítě. Po vystřídání všech dětí, se máma jde také podívat a „objeví“ Krvavé Koleno. Následuje tolik oblíbený rozhovor mezi nimi, přičemž je důležité, aby Krvavé Koleno mluvilo hrozně strašidelným hlasem.
M: „Kdo jsi?“
K: „Krvavý Koleno.“
M: „Kde spíš?“
K: „Na lidských kostech.“
M: „Čím se přikrýváš?“
K: „Lidskou kůží.“
M: "Co máš pod hlavou?
K: „Lidské vlasy.“
M: „Co máš v levé kapse?“
K: „Vidličku.“
M: „Co máš v pravé kapse?“
K: „Nůž.“
M: „Čím se živíš?“
K: „Dětmi!!!“
M: „A kdy si pro ně přijdeš?“
K: pošeptá matce čas…
pak všichni v hloučku odříkávají: „První hodina odbila, lampa ještě svítila“ atd., až se dostanou k hodině, v kterou má Krvavé Koleno přijít – to máma místo „…lampa ještě svítila“ řekne: „…lampa zhasla!“ – po tomto se s křikem vyřítí Krvavé koleno a začne chytat děti, které před ním utíkají. Kdo je první chycen, je v dalším kole Krvavé Koleno.
PŘIJELA BABIČKA Z ČÍNY
Tady šlo také o honičku, utíkající měli záchranný domeček. Tím byla věc, kterou určil odříkávající. Opět byli určeni dva hráči, jeden odříkával básničku: „Přijela babička z Číny, přivezla škopíček špíny, a v tom škopíčku plavalo.“ A pak určil věc nebo věci z blízkého okolí, které mohl vidět. Například strom. Všichni se rozutekli a snažili se co nejdříve chytit záchranné věci. Druhý určený hráč byl chytač. První, koho chytil, protože se nestihl zachránit v „domečku“ byl nově chytačem. Bývalý chytač v další hře odříkával básničku.
ČÁRA
A jsme konečně u hazardu a céček! Pamatujete si na spoje na linoleu na podlaze ve škole? Školy jich měly spoustu. Ale mohli jste si čáru případě namalovat venku klackem. Hrát venku bylo větší dobrodružství kvůli nerovnému terénu. Pravidla byla naprosto primitivní. Šlo jen o to, kolik má kdo hodů céčkem a kdo hodí blíž k čáře. Stát jsme museli všichni stejně daleko od čáry. Žádné přešlapy. Poté, co každý hodil k čáře svoje céčka shrábl všechna ten, jehož céčko bylo čáře nejblíže. Dá se to hrát i s drobnými mincemi. To už učitelům vadilo, to bylo bráno jako hazardní hra.
Tak co, inspirovala vás nějaká hra? Přeju spoustu zábavy!