Jak se v Kamenném Přívoze začalo říkat: tančí jako Kocúr na ledě

Vyprávění Jana Morávka nás přivádí do kraje dolního Posázaví, do okolí Kamenného Přívozu, Jílového u Prahy a Davle. Sto let staré příběhy lidí od řeky, jejich životní příběhy, starosti a radosti jsou nám stále blízké i přes rozdíl životních poměrů. Tak třeba příběh Martina Kocúra.

Martin Kocúr, statný muž kolem čtyřicítky, měl dlouhé vlasy a kníry. Vypadal jako staroslovanský vojvoda. Pocházel ze Slovenska, od Trenčína. Míval tam prý dřív hospodářství, ale nějakou katastrofou přišel o majetek i rodinu. Udělal pak to, co jiní chudí Slováci. Naložil si do koše různou galanterii a šel do světa, stal se sklínkařem, jak se takovým prodejcům říkalo. Koš se zbožím nosil na hlavě, podložený věnečkem z hadrů, aby ho břímě netlačilo. V ruce míval okovanou hůl. Rád si přihnul a poseděl se sousedy v Kamenném Přívoze v hospodě. Měli ho rádi pro jeho veselou a ráznou povahu. Poněvadž vypadal tak bohatýrsky, přezdívali mu trenčanský starosta. Dělal sklínkaře, ale sedláka v sobě nezapřel. Jak viděl pěkné koně, hned k nim. Proto se také nejraději zdržoval v kovárně a v hospodě, kde pořád stáli koně. Však byla hospoda u přívozu přes řeku hned vedle kovárny. V Kamenném Přívoze jsou dva mlýny. Hořejší mlynář Šíbal Martina několikrát přemlouval: „Zahoď košík a pojď k nám, ke koňům!“ Ale kdepak, Martin si zvykl na volnost a tulačinu.

Když měl zrovna štaci přes Přívoz, spával v zimě v šenkovně a v létě v sále hospody. Vedle v kuchyni spávala Nána Domáčková, služebná. Mužští si je dobírali, že spávají spolu. Pravda to nejspíš nebyla, Nána se kdysi spálila, měla nemanželské dítě, které zemřelo. Chlapům nevěřila a byla na ně ostrá. Ale Martina vždy ráda viděla. Vypadal pěkně chlapsky a mluvil měkčeji než zdejší chlapi. Jedné zimy, kdy lezavaá mlha obalila zježené střechy chalup a námraza se usadila všude po zemi, byl zrovna Martin v přívozské hospodě. Ženské venku sypaly popel na cesty a kdo musil ven na práci s koňmi, vedl je ke kováři, aby jim do podkov nasadil ostré šrouby. Klouzalo to hrozně. Nána přinesla do šenkovny náruč polínek a chlapi v hospodě na ni hned spustili: „Nanynka zaspala, no jo, má tu Kocúra, snad nejsi poškrábaná!“ Nána se naježila a hnala mužské. V tu chvíli přišel do šenkovny Martin. Nezlobil se, i když všechno slyšel. Podíval se zálibně po Nance a chystal se se svým krámem na cestu. Chlapi jej zdržovali: „Kam bys šel, člověče? Vždyť uklouzneš na tom náledí a všechno rozmlátíš? Zůstaň, Nanka bude taky ráda!“ Kocúr se díval zamilovaně po Nance, ale ta se jen mračila. Hodil si koš na hlavu a vyšel.

Sotva však udělal po zledovatělé cestě pár kroků, nohy mu podklouzly a práskl s sebou o zem. To to třísklo! Z křehkého zboží byla hromada střepů. Martin ležel na zemi a naříkal bolestí. Luplo mu při pádu v kříži a nemohl se zvednout. Pomáhali mu chlapi i Nanka. „To je rána, Nanynko!“ naříkal nebohatýrsky. Nána jako by neměla soucitu rázně odpověděla: „Svlíkat, srovnám vám krajcpán!“ Kocúr poslechl jako malý chlapec. Položila ho na lavici, pěstmi mu důkladně zpracovala záda, namazalo ho sádlem a na kříž mu dala křenovou placku. Kocúr vzdychal a tiskl záda k teplým kamnům. Takhle zůstal v hospodě u kamen tři dny. Tři dny ho Nanynka ošetřovala a on popíjel perlovku na bolest. Čtvrtý den vyspával kořalku, co po ten čas vypil. Pátý den zašel k hořejšímu mlynáři, jestli nepotřebuje kočího. „Tebe, Martine, od hodiny!“ povídal mlynář a Martin už zůstal ve mlýně. Nanka už se nemračila. To se ví, skončilo to veselkou. A ani proutěný koš nepřišel nazmar. Martin jej brzy předělal na kolébku. Od té doby přibyli do Kamenného Přívozu Kocúři a říkalo se: tancuješ jako Kocúr na ledě.

Zdroj: kniha: U nás na Sázavě, Vzpomínky; autor: Jan Morávek