Článek
Tenhle článek berte trochu s nadsázkou. Ano, je to článek letušky a nic si v něm nevymýšlím, ale taky má ukázat, že letecký personál i cestující jsou stejní lidé.
Tak za prvé: Ano, ta klika na záchodě! Mám teorii, proč lidé kliku nemačkají, ale zvedají. To vám takhle letí parta lidí na dovolenou. Letadlo zatím neznají, poznávají. Přijde okamžik, kdy se někomu z nich začne chtít na záchod. Ale všichni víme, že letadlo je magická věc a všechno v něm i na něm musí být jiné než na planetě Zemi. A tak vyberou toho nejodvážnějšího, aby šel první a zjistil, jak to na tom záchodě funguje. Hrdina přijde ke dveřím a kliku okamžitě zavrhne. Tak jednoduchá mise to být nemůže! Začne osahávat dveře a hledat patent na otevírání. Pozastaví se u cedulky „No smoking“ a chvíli do ní dloube. Pak se objeví letuška a upozorní ho na kliku na dveřích. Dobře, klika, je ale v letadle!!! Pomalu tedy kliku uchopí a místo dolů ji zkusí zvednout nahoru. A světe div se, funguje to! Celá parta se pak vystřídá na toaletě a všichni poučeni prvním odvážným zkušeně otevírají dveře zvednutím kliky nahoru. A proč vlastně funguje klika směrem nahoru i dolů? Je to proto, že letečtí vývojáři neustále myslí na to, jak dostat lidi co nejrychleji ven z havarovaného letadla. Pokud by letadlo bylo břichem nahoru a nějaký chudák to otočení zvládl zamčený na toaletě, mohl by v šoku tisknout kliku dolů, jak je zvyklý doma a nedostat se za letadla včas. Proto funguje na obě strany.
výhled z letadla při přistání na Kapverdských ostrovech
Za druhé: Poslouchejte prosím ty bezpečnostní instrukce. Chápu, že se někomu může zdát zbytečné, když hlásíme „Pokud máte na obličeji roušku, před nasazením kyslíkové masky si ji sundejte“, opravdu vás nemáme za hlupáky. Kdyby totiž došlo k explozivní dekompresi. Byla by díra v letadle a došlo k podtlaku, vy byste nemohli dýchat řídký vzduch v deseti kilometrech nad zemí. Udělá to děsnou ránu, kopne vás podtlak do hrudníku jako kůň, bude tam okamžitě mlha, jak letadlo natáhne studený vzduch z venku a bude tam hluk a všechno bude lítat vzduchem. V tom šoku budete rádi, že jste poslouchali. Dáte si kyslíkovou masku na obličej a zatáhnete za hadičku. Ta hadička, to je taky věc. Kamarádka, civil, mi nedávno říkala: „To já sleduju, to se chytí ta hadička nahoře a pak se tahá dole.“ Tak to ne, přátelé. Nahoře to chytáme my, když to ukazujeme, abychom to vůbec mohly ukázat a nešvihali vás tou hadičkou po hlavě. Když vám vypadne maska, tak si jí normálně nasadíte, případně nejdřív sundáte respirátor a pak zatáhnete za tu hadičku. Tou hadičkou k vám pak začne proudit kyslík z chemického vyvyjíče. Ten je tam pro všechny čtyři masky co vypadnou. Stačí tedy, když zatáhne jen jeden. Dívala jsem se na video, kde se tohle stalo a lidi si v něm dávali masky na pusu a dýchali nosem bez masky. Tak to taky ne, takhle jsme to šidili za Covidu, ale tady to neklapne!
a nakonec za třetí: Proč máte mít při startu a přistání vytažené okenní clony a sklopené područky na ruce? Ta okna nejsou proto, aby bylo možné pozorovat, jestli nám náhodou nehoří motor nebo v lepším případě nemáme na křídle pana Tau. Ty jsou zase kvůli nouzovému přistání. Já vím, zní to hrozně, jak to tady pořád připomínám a letecká doprava je OPRAVDU nejbezpečnější na světě! Ale aby byla nejbezpečnější, snaží se ti, kteří určují bezpečnostní pravidla myslet na všechno. Kdyby tedy to letadlo bylo v nebezpečí a bylo třeba se rychle rozhodnout na jakou stranu a kterými nouzovými dveřmi utíkat, okénka jsou jediná možnost, jak rychle zjistit vnější podmínky. A ty opěrky na ruce? Stává se, že si dítě lehne mamince hlavou do klína a za zády má zvednutou opěrku. Oba jsou připoutaní, ale přesto hrozí dítěti zranění. Klidně zlomenina. Pokud by totiž letadlo udělalo rychlý pohyb, područka spadne prudce dolů. Třeba, když letadlo na dráze po přistání rychle zabrzdí. Kdo zažil bouračku v autě, ví, co umí fyzikální zákony.
když zaprší, je ostravské letiště krásné
A protože je tohle článek pro pobavení a jen trošku pro poučení, připojím historku o tom, jak posádky dodržují uniformovou kázeň. To si takhle před lety jeden náš mladý a pěkný kapitán zabalil kufr na týdenní pobyt na Kanárských ostrovech. Měl tam i s posádkou skoro každý den létat mezi ostrovy a pevninou. Na ostrov Fuerteventura se naváželi v civilu s tím, že první let mají druhý den ráno. Po vybalení kufru s hrůzou zjistil, že si zapomněl zabalit kalhoty k uniformě. Naštěstí měl v posádce zkušené holky a ty s ním vyběhly do obchodního centra. Měli jen několik minut do zavírací doby. Kapitán neváhal, sáhl po prvních složených tmavě modrých kalhotách jeho velikosti a běžel k pokladně. Rozbalil je až na hotelu. Nejprve zjistil, že látka není hladká, ale že je to jemný manšestr. Dobrá. Pak zjistil, že není čistě tmavě modrá, ale že od stehen dolů se objevují drobné kytičky. Ach jo. A pak s hrůzou zjistil, že od kolen dolů se PRUDCE rozšiřují. Uff. Ale s humorem jemu vlastním nakráčel druhý den v saku s frčkami, leteckou čepicí a v kalhotách které by mu záviděl i vlk z Nu Pagadí k letadlu! Naštěstí tenkrát procházeli crew bránou a nemuseli jít mezi cestujícími. Po návratu z letu šel do obchodu znovu a tentokrát už si koupil nudné, vhodné kalhoty. Škoda, určitě mu to hrozně slušelo!
Milí cestující, máme vás moc rádi a co jsem se bavila s kolegyněmi, asi nejvíc máme rády a to myslím bez ironie, ty úplné letecké začátečníky. Dovolenkáře, kterým s láskou říkáme koupáci. Ptejte se, prosím. Ptejte se, jestli můžete na záchod i ve stanici, proč a co je v letadle. Máme pak větší radost, že má naše práce smysl. Naši milí začátečníci, koupáci, si let totiž skutečně užívají. Dovolená pro ně začíná už zážitkem v letadle. Když pak vystupují a děkují za krásný let, baví mě moje práce ještě víc!
