Kamenný Přívoz: dnes zastávka pro vodáky, dříve rušná vesnice

Kamenný Přívoz je vesnice na řece Sázavě, jen asi 10 km od soutoku Sázavy s Vltavou, na samém konci Zlaté řeky. Zlatá řeka se Sázavě říká ze dvou důvodů. Tím prvním je fakt, že se v jejím dolním úseku, kolem Jílového u Prahy těžilo zlato. Nejen v řece, ale i v potocích, které se do řeky v těchto místech vlévají, můžete najít šupinky zlata. Tím druhým důvodem je to, že řeka Sázava má především jílovité břehy. Stačí jedna bouřka a splavený jíl obarví řeku do žluta. Dobře je to vidět v Davli. Když se podíváte z mostu, kde se potkává černo-stříbrná Vltava, tekoucí z černých močálů Šumavy a žlutá Sázava, která se vlnila mezi hnědými poli Vysočiny, vypadají jako mléčná a hořká čokoláda spojené v jednu.

Ale vraťme se ke Kamennému Přívozu. Dnes je to místo, které znají především chataři nebo vodáci. Ti první objevili okolí Kamenného Přívozu už počátkem minulého století. Kolem řeky vyrostly trampské osady i osamělé dřevěné chatky. Vypadají jako zavěšené na skalách v kaňonu řeky. Můžete se tu ještě dnes setkat s osadami kterým vévodí totem nebo vlajka s názvem osady. Jsou to tradice udržované už téměř sto let. Další chatařská vlna přišla v šedesátých letech, nejen kolem řeky, ale především kolem vlakové tratě, v lesích, kolem potoka a rybníka Na Losích, vyrostla celá chatová osada. Podnikové chatky i ty soukromé. A vodáci? Na konci devadesátých let minulého století byla otevřena jedna z největších půjčoven lodí v České republice v Týnci nad Sázavou.

Tím se otevřela možnost splout jeden z nejkrásnějších vodáckých úseků pro velké množství lidí. Již dříve oblíbený vodácký úsek mezi Týncem a Pikovicemi se zaplnil loděmi a rafty. Především o víkendech před letními prázdninami, kdy bývá ještě v řece dost vody se z romantického splutí stává masová zábava. Kamenný Přívoz leží přesně v polovině tohoto úseku. Vodáci si mohou vybrat pro své občerstvení hned ze dvou hospod. Jedna je na pravém a druhá na levém břehu řeky. Kolem oběda bývají břehy obložené loděmi. Přesto je oproti minulosti dnes kamenný Přívoz spíš tichou vesnicí. Jak vypadal život v Kamenném Přívoze před sto lety? Podívejme se do knihy Jana Morávka, známého spisovatele, který se v Kamenném Přívoze narodil.

Jak spisovatel popisuje, byl Kamenný Přívoz nevelká, ale živá vesnice v místě, kde procházela stará zemská cesta do jižních Čech. Říkalo se jí Linecká nebo Budějovická. Bylo to jedno z mála míst, kde bylo možné překročit řeku Sázavu. Před sto lety měla asi šest set obyvatel v šedesáti staveních. Před zprovozněním vlakové dráhy bylo toto místo obzvlášť rušné. Každý den projelo Kamenným Přívozem mnoho povozů. To bylo ještě ve století devatenáctém. Jak spisovatel popisuje, vypadala v té době vesnice jako Betlém. Až na tu řeku. Okolní kopce s úrodnými poli a krásnými lesy poskytovaly klid a ticho. Jakmile ale pocestný sjel dolů k řece, nestačil se divit. Otevřela se mu scenérie rušné a živé vesnice.

Kamenný Přívoz je i dosud jedno z mála míst, kde je možné přijet k řece pozvolna. Celý dolní úsek řeky je obklopený strmými kaňony. I tady obklopují břehy řeky kopce, ale sjízdné a vesnice je tak uzavřena v malebném údolí. Ve vesnici stojí hned dva mlýny, Podskalský a Třískov, a pod nimi přetíná řeku jez. Díky tomu jsou peřeje nad jezem zklidněny, a protože se v údolí mohla řeka rozlít víc do široka, vznikl pěkný přívoz. Těžký prám se po celý den nezastavil. Převážel povozy a pocestné po celý den. Na pravém břehu řeky blízko přívozu stávala kovárna. A u ní, na širokém, kameny dlážděném břehu stála největší budova v obci, bývalá Panská nebo také Dolejší hospoda. Rodný dům spisovatele Morávka. Dům zde stojí dodnes, ale na jídlo ani pivo už si tam nezajdete. Už dávno hospoda neslouží. Dnes je u něj autobusová zastávka a hospoda stojí naproti, přes silnici. Nicméně právě tahle „Morávkova“ hospoda byla nejspíš ta, ve které se odehrával příběh o Nebojsovi z Werichovy knihy Fimfárum.

Zkuste si představit hluk a živost vesnice, obklopené tichými lesy. Hlučnou hospodu plnou pocestných, cinkot a bušení kovárny, řehtání koní. Klapot jejich kopyt o dřevěný prám. A od jara až do podzimu zpěv a halekání plavců, vorařů. Vše se neslo po hladině řeky a odráželo od místních kopců. K tomu kejhání hus a kachen na vodě a neustálé povídání, křik a zpěv lidí. Jednoduše život a ruch. Ve vesnici žili plavci, ti, kteří se živili plavením dřeva. Skaláci, ti, kteří pracovali v okolních lomech na žulu. A místní mlynáři, hospodský, kovář a podobně. Ti chudší měli domky dál od řeky, kolem potoka, který teče až od Turyňské hájovny, přes chatovou osadu na Losích až dolů do Kamenného Přívozu. Z každé strany, jak jinak v tomto kraji má potok ostrý kopec. Chalupy k němu byly přilepené po pravé straně podle proudu potoka. Dodnes zde stojí domky, přilepené zády ke skále. V ústí potoka stojí škola, ta zde stávala i kdysi. Pod ní je teď rušná silnice, ale dříve zde bylo malé náměstí.

Kraj je to stále krásný a ideální pro výlety. Začíná zde známá Posázavská stezka pro pěší, vede podle řeky, kolem hory Medník, chráněným územím s krásnými vyhlídkami na řeku. Můžete si udělat i výlet vlakem, jezdí zde Posázavský Pacifik, vystoupit na zastávce Kamenný Přívoz a sejít dva kilometry dolů k řece do vesnice nebo se jít podívat cestou vyznačenou pro cyklisty číslem 19 přes chatovou osadu směrem k Jílovému. A v létě splout řeku na kánoi. V Kamenném Přívoze vás sice po občerstvení v hospodě čeká hned splutí polorozbořeného jezu, který je možná lepší přenést zprava než sjíždět, ale po dvou kilometrech se dostanete k poslednímu jezu, Žampachu a pak už vás čeká jen šest kilometrů krásných peřejí v kaňonu řeky.

Zdroj: kniha U nás na Sázavě od autora Jana Morávka