Když si letuška vyrazí na vrchol nejvyšší hory Madeiry. Neboli Pico Ruivo a špatná obuv

Madeira je ne náhodou nazývána ostrovem věčného jara. Je to nádherný ostrov, jehož návštěvu mohu jen doporučit. Létala jsem tam jako letuška na krátké pobyty. Měli jsme vždy jeden a půl dne volna na ostrově. Hned při první návštěvě ostrova jsem si naplánovala procházky kolem moře a prohlídku botanické zahrady, kam jsem se chtěla nechat vyvézt lanovkou.

Nastoupíte u moře ve Funchalu a jedete 3 km dlouhou trasu k překrásné zahradě. Měla jsem v plánu podívat se na možnost celodenního výletu po ostrově. Mimochodem, dalo by se tu strávit nejméně 14 dní a pořád by člověk nevyšel z údivu nad krásnou přírodou. Při svých dalších návštěvách jsem na Madeiře navštívila různá místa a vyhlídky, koupala jsem se v termálních pramenech v moři i prošla několik různých tras podél levád (zavlažovací kanály přivádějící vodu z hor do údolí).

Hned má první návštěva ostrova byla nakonec fyzicky nejnáročnější. A to především díky mé nepřipravenosti. Kývla jsem totiž na nabídku o dvacet let mladší kolegyně „projít“ se s ní na nejvyšší vrchol ostrova Pico Ruivo. Chůze je má oblíbená činnost, nemám problém ujít 20-30 km, a přitom nemít druhý den bolavé nohy.

Jenže vycházka na Pico Ruivo není ani tak o vzdálenosti, jako o terénu a já měla plátěné tenisky s měkkou gumovou podrážkou. Zkušení turisté si teď asi právem klepou na hlavu. Nicméně začnu své vyprávění od zatím bezbolestného začátku.

Pico Ruivo (Červený vrch) měří 1862 m a vedou na něj tři turistické trasy. Jedna je túra na celý den a je velmi náročná. Druhá je dlouhá jen 2,5 km, vede od parkoviště hned za vrcholem a je to trochu nuda.

Ta třetí, podle všech i ta nejkrásnější vede z protější hory od vrcholu Pico Arieiro, je dlouhá asi 5,3 km a většinou se jde tam i zpět stejnou cestou. Tedy celkem asi 11 km. Zní to jako pohoda, zvlášť, když Pico Arieiro měří 1818 m. Pokud byste šli pouze mírně do kopce na vrchol Pico Ruivo, nebylo by to téměř žádné převýšení. Ovšem trasa je ne náhodou označována jako středně těžká až těžká. My jsme si nadšeně ráno ve městě Fuchalu objednaly taxík na Pico Arieiro.

Vyšel nás asi na 20,-euro. Pohoda. Taxík vystoupal během 40 km převýšení z nuly od moře na 1810 metrů nad mořem. Těch posledních osm už jsme zvládly vyjít samy. Za vstup na stezku se platí 3,-eura. Pokud máte půjčené auto, což vřele doporučuji, uvidíte později proč, parkoviště je tu velké a zdarma. Na cestu jsme si zabalily vodu, svačinu a větrovku. Průvodce ji doporučoval a ve stínu skal jsme za ni byly vděčné. Cesta na vrchol nejvyšší hory začíná dlouhým klesáním. Nejdřív je totiž potřeba sejít část té hory na které právě jste, pokochat se překrásným výhledem do údolí, pak plynule přejít na druhou horu, tu prakticky obejít a nakonec vystoupat.

Po celou cestu se nebudete nudit. Nejen, že vás čeká obrovské množství kamenných i železných schodů, čekají vás i tunely vytesané ve skále, a především neskutečné výhledy do krajiny. Úbočí Pico Ruivo před několika lety zasáhl požár. Profrčel suchým porostem takovou rychlostí, že spálil kůru stromů, ale ne stromy samotné. Ty, holé, bez kůry, která by chránila jejich dřevo vybělilo slunce. Jejich kmeny a větve trčí kolem cesty jako bílé pařáty čarodějnic.

Jen kousek před posledním výstupem na vrchol je restaurace. Někdo ocení studené pivo, jiný studenou limonádu z čerstvé ovocné šťávy. Před kamennou hospodou je krytý přístřešek s pitnou vodou. Vyplatí se naplnit si lahev na cestu zpět. Po celé cestě mimochodem nejsou žádné toalety ani občerstvení nebo pitná voda. Terén je tu většinou takový, že jste rádi, když se přidržujete zábradlí a ani by vás nenapadlo „odskočit“ si do křoví.

Vrchol Pico Ruivo má 360stupňový výhled a za dobrého počasí je prý vidět celý ostrov. Většinou jsou ale okolní kopce zahalené do mlžných oblaků. Co mě zaujalo bylo velké množství vlaštovek, které doslova dováděly nad našimi hlavami. Když se na chvíli postavíte na vrcholu Pico Ruivo, a roztáhnete ruce, můžete si nad mraky a kopci připadat jako ony.

Cesta zpátky nám trvala skoro stejně dlouho jako cesta tam. V odpoledních hodinách se na vrchol většinou začnou stahovat mraky, někdy i prší. Nám naštěstí nepršelo a díky mrakům valícím se někdy těsně pod námi nebo dokonce přes nás, jsme zažily zase úplně jinou perspektivu. Jako bychom šly tam a zpět pokaždé jinou trasu.

V cíli nás čekalo nepříjemné překvapení. Zatímco v dopoledních hodinách seženete bez problémů taxi s rozvozem téměř po celém ostrově, odpoledne a večer nepřijede nikdo. Zkoušely jsme aplikaci, ale marně. Všechny taxíky se odpoledne stahují do města a nahoru do kopců už se nikdo nechystá. Na parkovišti zbylo pár opuštěných aut a my jsme přemýšlely co teď.

Pak na parkoviště přijeli svatebčané s fotografem a fotili se s nádherným panoramatem hor v pozadí. Pomalu už jsme vymýšlely, jak oslovit fotografa a skočit k němu do auta, aby nás svezl alespoň k městu. Pak z ničeho nic přijelo auto, vystoupil z něj pár mladých lidí a jen co se trochu rozhlédli, šli zpět ke svému autu. Nelenily jsme a běžely s kolegyní k nim. Vysvětlily jsme jim anglicky náš problém a oni nám nabídli, že nás svezou. Byli nám povědomí a my jim také.

Během povídání v autě jsme zjistily, že se jedná o cestující z Litvy, které jsme den předtím měly na palubě a staraly se o ně. Byli úžasní. Měli radost, že vezou „své letušky“. Odvezli nás až k hotelu a nechtěli ani zaplatit za cestu. Napsala jsem si jejich jména a poprosila kolegyni, které je další týden vezla domů do Vilniusu, aby jim od nás předala jako poděkování čokolády s obrázky českých hradů a hezky se o ně postarala. Vyřídila mi pak, že byli příjemně překvapení a nadšení. Byli vážně moc milí.

A jak dopadl můj výlet v naprosto nevhodných botách? Už druhý den jsem si vzpomněla na jednoho známého, který říkal, že se mu vždy po pití fernetu zkroutí chodidla do pěstí. Já měla křeče v nohou i bez alkoholu a chodila do pěstiček pak ještě i na palubě v lodičkách. Ale stálo to za to!

Výšlap na Pico Ruivo mohu jen doporučit, jen si sežeňte odvoz a vezměte si dobré boty.

Krásnou dovolenou!

Vaše letuška

zdroj:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pico_Ruivo