Lovecký zámeček Karlštejn na Vysočině. Vzpomínky poslední rodačky ze zámku

Moje milovaná babička Miluška se narodila v roce 1920 na zámku. Přesně na loveckém zámečku Karlštejn. Na Vysočině, kousek od Svratouchu. Tenhle zámeček je zajímavý nejen svou malebností, ale také svou polohou. Zámecký areál se totiž nachází ve vrcholové části kopce nazývaného podle výškového bodu Karlštejn (až 784 m n. m. dle vrstevnicové mapy). Zhruba 1500 m severně od vrcholu probíhá rozvodí Černého a Severního moře. Je součástí Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Na hranici rozvodí stojí přímo zámeček Karlštejn. Déšť, který stéká po jedné straně jeho střechy, se dostane do moře Černého, a ten co dopadne na druhou stranu do moře Severního.

V době, kdy se babička narodila, vlastnil zámeček kníže Thurn – Taxis. Můj pradědeček, Emanuel Nikl byl knížecím lesním strážným. Znamenalo to správu knížecích lesů, dohled nad všemi hajnými, veškerou agendou a také právo bydlet v zámečku se svou rodinou. Pradědeček Emanuel se narodil jen pár metrů od zámečku. V dnes již neexistující chalupě č. p. 6. Tahle chalupa stála na svém místě ještě před tím, než postavili zámeček. Nejprve postavili kapli Panny Marie, potom jí přejmenovali na kapli svatého Jiljí a později přistavěli zámeček, kterého se stala kaple součástí.

Pradědeček byl po otci hajným, a protože byl velmi oblíbený, chytrý a spolehlivý. Nabídl mu kníže místo lesního strážného. A tak se ještě před první světovou válkou přestěhoval se svou ženou Marií na zámek. Jelikož se jednalo o lovecký zámeček, nikoliv o knížecí sídlo, měl sám kníže pouze čtvrtinu zámku, vždy připravenou k obývání. Pokud stojíte čelem ke vchodu, knížecí čtvrtina byla pravá horní polovina hlavní budovy. V pravé dolní polovině bydlívali hajní. Ti se podle pamětí neteře mé babičky často střídali. Celou polovinu hlavní budovy a přilehlé boční hospodářské budovy měl k užívání můj pradědeček.

Neteři mé babičky je dnes přes devadesát. Odhadli byste jí sotva sedmdesátku a i tak by všechny baby strčila do kapsy. Je posledním žijícím pamětníkem, který se na zámečku narodil. Doslova. Narodila se v parádním pokoji, v horní části budovy. Dnes je tam sál, kde se pořádají svatby. Tenkrát to ale byly ještě místnosti dvě. Když dnes vstoupíte do této místnosti, projdete pod obrazem nade dveřmi, který namaloval bratr mé babičky, také karlštejnský rodák. Hned za těmito dveřmi býval v levém rohu vycpaný tetřev, u zdi postel a tam přišla moje „teta“ na svět. Nedávno jsem s ní zámeček navštívila. Provedu vás jejími vzpomínkami. Přestože je neteří mé babičky, budu jí říkat teta, je to jednodušší.

Teta byla ve velké rodině benjamínek. Byla dcerou jedné ze starších dcer lesního Emanuela a na zámečku vyrůstala. Měla moc ráda mojí babičku, podle které dostala i jméno. Byla jen o deset let mladší než ona. Dědeček byl skoro celý den v lese nebo pracoval v kanceláři. Byl nesmírně laskavý a hrál si s dětmi i loveckými psy. Teta si nepamatuje, že by sám někdy vystřelil na zvíře. Jednou ji prý s sebou vzal na posed. Prý musí střelit srnu. Skončilo to tím, že zvěř jen pozorovali. Ani tenkrát nevystřelil. Měl ovšem velikou autoritu u hajných a správu lesa vedl pečlivě a zodpovědně. Celé hospodářství, spoustu dětí, drůbeže, ale i dobytka a koní měla na starosti babička. Boční budovy byly stájemi. V té napravo bývaly koně a nalevo krávy.

Dnes je zde krásný penzion. Teta odmítla nabídku na ubytování a vzpomínání na dětství se slovy: „Já tam nemůžu spát, pořád bych viděla tu Malinu, Jahodu a Stračenou, jak na mě koukají.“ Na dvoře před zámečkem pobíhala spousta drůbeže. V levé části hlavní budovy je kaple svatého Jiljí, dříve tam prý býval dřevěný oltář a krásné dřevěné sochy. Ty sebrali komunisté. Teta se po nich pídila, ale poslední stopy prý vedou někam do soukromých rukou v Jižní Africe. Těžko říct, kde jsou teď. Když byla teta malá, přišli občas nečekaní návštěvníci, kteří si spletli Karlštejn s tím na Berounce. Prý si z nich dělali legraci. Vodili je do kaple a ukazovali jim, ve které lavici sedával sám panovník Karel IV. Nejstarší Josef prý vždycky sehnal nějakou limonádu a občerstvení a tu pak nebohým, zmateným turistům prodával.

Užili si tam určitě spoustu legrace. Ale také práce. Babička měla všechno na povel a děti poslouchaly jako hodinky. Vřed vchodem do dnešní galerie bývala stříška s pumpou. Galerie a okolní místnosti byly plné dřeva na topení. Děti nosily především vodu a dřevo. Uvnitř budovy, v přízemí, proti hlavnímu vchodu bývala obytná kuchyně. Tam babička pekla chleba na celý týden a také tam bylo z celého zámečku nejtepleji. Babička s dědou spávali tam. Vedle spaly děti. Byla to velká a šťastná rodina. Dnes jsou tu sváteční apartmány a spali tu nejeden ženich s nevěstou. Snad bude i jejich život tak láskyplný jako ten Emanuela s Marií.

V horní části budovy měl dědeček pracovnu a byl tu i parádní pokoj. Tam se také narodilo nejedno z dětí. My máme doma z parádního pokoje stůl a pár židlí. Babička dostala z Karlštejna do výbavy také ložnici. Tu dnes máme na chatě. Kdo by si myslel, že dědeček sebral vybavení knížeti, tak by se pletl! Veškeré vybavení domácnosti bylo jejich vlastní. Kníže měl své věci zamčené ve svých pokojích. Tam nikdo neměl přístup. Vlastně máme doma ještě parádní porcelánový servis. Je do zelena, tenkrát se tak hodil k dědečkovu zaměstnání. A používáme jej vždy na vánoce. Babička ovšem měla nejvíc ráda malou, porcelánovou sošku Madonky. Tu si přivezla na památku na dětství a darovala mi ji. Prý nosí štěstí. Říkám jí Karlštejnská Madonka.

Mým předkům se na Karlštejně nežilo špatně. Teta vzpomíná, že nikdy neměli nouzi o jídlo a vždy měli všichni boty. To tenkrát nebyla samozřejmost. Živobytí bylo vykoupeno prací, ale děti byly celé dny venku, a když měly své povinnosti hotové, užily si spoustu legrace. Okolní krajina je překrásná. Teta vzpomínala, jak se moje babička na Karlštejně vdávala. Bylo jí 24 let a 2. Světová válka byla pomalu u konce.

Svatba se konala 31. 12. 1944. Zámeček byl pod sněhem a ledová krusta pokrývala nádvoří. Babička neměla žádnou kytku. A tak její maminka ostříhala veliký asparágus a vložila do něj rozkvetlý vánoční kaktus. Byla z toho krásná kytice. Babička pak měla vánoční kaktusy doma a kolem Silvestra jí vždy kvetly. Když babička zemřela, zemřely také. Nepodařilo se nám je udržet, přestože jiné nám šly, ty babiččiny nevydržely. Babička byla s dědou skoro šedesát let!

Věřím, že svatby na tomhle zámečku budou šťastné. Dnes vlastní zámeček soukromý vlastník. Podle toho, jak se o něj a okolí stará je to nadšenec na svém místě. Zámeček je krásně udržovaný a funguje zde nejen ubytování, ale i restaurace. Jen, když se mé tety v restauraci ptali, co se tenkrát vařilo, moc je nepotěšila. Chtěli asi znát nějaké typické zámecké menu, ale teta jim odpověděla, že nejčastěji mívali suché brambory. Dědeček přeci nestřílel.

Zdroj: geografie zámku: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karlštejn_(zámek)

Zdroj fotografií: rodinný archiv