Tibetský nebeský pohřeb. Když tělo zemřelého sežerou supi

Mluvit o smrti je ve společnosti často považováno za tabu. Věřící, kteří ve svém náboženství spoléhají na existenci Boha mají částečnou útěchu v tom, že se jejich blízký dostal do místa zvaného Ráj a žije dál v radosti. Buddhisté věří na znovuzrození. Jednoduše zemřít a znovu se narodit podle svého přání nelze. Takhle jednoduché to není. Lidské zrození je v buddhismu považováno za vzácné zrození. Všechny bytosti mají jedno společné. Všechny chtějí být šťastné. Jen člověk je ale schopen vědomě pracovat se svým osudem a soustředit se i na to, aby byl opět vědomě užitečný druhým.

V lidském těle jsme schopni využít prostředky jako tělo, řeč a mysl k užitečnému a smysluplnému životu. Podle toho, jak smysluplně člověk žil, kolik během života do mysli uložil dobrých dojmů a jaké si vybudoval tendence a návyky, bude jeho mysl přitahována k dalšímu zrození. Podle buddhistického učení například lidé, kteří jsou štědří budou zrozeni tak, aby neměli nikdy nedostatek a mohli svoji štědrost rozvíjet. Lidé trpěliví pak budou fyzicky krásní. Lidé hněviví budou mít problém s depresemi a nedostatkem sebevědomí až paranoiou.

Jak vypadá rozloučení s blízkou osobou podle buddhismu? Je důležité zmínit, že proces přechodu od smrti k znovuzrození trvá maximálně 49 dní. Kromě prvních 3 dní, kdy je mysl v jakémsi kómatu z šoku ze ztráty těla, je mysl zemřelého vědomá, a ačkoliv nám nemůže odpovídat, můžeme ještě říci našemu blízkému vše, co jsme nestihli. Tento stav vědomí se nazývá stav barda smrti. Zajímavé je, že osoby, kterým zemřel někdo blízký, často vypověděly, že za nimi jejich milovaný přišel právě třetí den od jeho smrti. Tedy podle buddhismu v době probuzení.

Po období barda smrti se mysl zrodí znovu v těle nebo, pokud je příliš připoutaná k minulému životu, může se zrodit i bez těla. To jsou třeba popisovaná setkání s duchy zemřelých. V tomto stavu mohou zůstat velmi dlouho, jelikož nejsou omezováni životností fyzického těla. Není to příliš užitečný stav a neměli bychom si přát toto zrození pro sebe ani pro druhé. Pokud se s nějakým duchem setkáte, přejte mu lepší zrození. Díky období barda smrti můžeme ještě ovlivnit mysl zemřelého. Dokud tato doba trvá, můžeme vykonat jeho jménem dobré činy nebo dělat přání za co možná nejpříjemnější průběh jeho barda a dobrý nový život. Prostor nemá žádná omezení a přání dosáhnou svého cíle.

I tady se v jiných kulturách vykonává ve stejném čase podobný rituál. Například křesťané vedou v podobné době za zemřelé mše a věřící se za zemřelé modlí. Vědomí zemřelého v době barda smrti rádo vyhledává místa a lidi, kteří měli silný vliv na jeho život. Je moudré mluvit o nich pouze v dobrém a ponechat jejich věci, pokud možno, beze změn. Přání člověka, který byl štědrý a přál si svůj majetek darovat, bychom naopak měli uskutečnit co nejdříve, aby toho mohl být přítomen. Jeho mysl dostane dobré dojmy, které mu pomohou k lepšímu zrození.

Další buddhistickou metodou, jak pomoci zemřelému je předčítání textů. V buddhismu existují dokonce přímo texty k tomu určené. Ty zemřelému poskytnou správné nasměrování a rady. Tradiční pohřeb v Tibetu vypadal různě podle toho, kdo zemřel. Stejně jako v naší kultuře byl zemřelý na první dny „vystaven“ doma. Zatímco křesťané drželi u zemřelého jakousi službu v modlení, v buddhismu byli pozváni mniši, kteří v důležité dny během sedmi dnů po smrti předčítali zemřelému z Tibetské knihy mrtvých.

Následující pohřeb pak podle možnosti odpovídal živlu, v jakém se dotyčný narodil, tak aby jeho tělo odešlo v co největším souladu s cyklem vzniku a zániku. Když se někdo narodil podle kalendáře Kálačakry v roce země, byl do ní pohřben. Když v roce vody, odevzdali jeho tělo řece, a když v roce ohně, spálili jej. Nejčastěji se používal a dodnes se používá vzdušný pohřeb.

Jeho obliba spočívá i v tom, že zemřelému přidává i po smrti zásluhy a pomáhá tak k lepšímu zrození. Mrtvé tělo se před východem slunce přinese na místo, kde se rozseká a rozdrtí. Tělo se pak dá sežrat supům. Tak svým tělem můžete být ještě užiteční a zároveň se tělo přirozeně dostane do elementu vzduchu. Tibeťané se na supy dívají jako na bódhisattvy, kteří mrtvým dávají poslední požehnání.

Pro lamy (lama znamená soucitný učitel) střední úrovně se většinou používal pohřeb ohněm. V případě vysoce realizovaných lamů (realizovný lama -učitel, kteý zrealizoval konkrétní praxe buddhistického učení a objevily se u něj tři druhy znaků této realizace - za prvé vnější znaky, ty se dají rozeznat přímo na těle, za druhé vnitřní znaky, ty je možné rozeznat fungováním lamy a jeho vnitřní energie včetně malé potřeby odpočinku a stabilního klidu a radosti a poslední třetí znak, znak tajný, který se ukládá hluboko do mysli a je možné jej určit jen v dlouhém časovém horizontu fungování lamy) se pro jejich pozůstatky po stovky let stavěly stúpy. Lidé tak mohli z jejich relikvií stále přijímat požehnání. Za zajímavost stojí zmínit, že po spálení těla lamů hledali v jejich popelu znaky jejich realizace. Stejně, jako se například při některých praxích mohou objevit fyzické změny na povrchu těla, například při praxi zvané „Praxe vědomé smrti“ se jako vnější znak objeví drobný otvor na vrcholu hlavy, kde končí energetické centrum. Bývá to jen drobná tečka, ale na rentgenu je vidět nepatrný otvor v lebce ve stejném místě. I na kostech těchto vysokých lamů můžeme najít fyzické změny.

V mnoha chrámech jsou dochované relikvie realizovaných lamů, kde jsou na jejich ostatcích (zbytcích kostí)viditelné mantry, často se stává, že se doslova spečou dohromady tři orgány, jejichž energetická centra byla při meditaci aktivována. Jsou jimi oči, jazyk a srdce. Oblast mezi očima je v meditaci spojena s jasným světlem a slabikou OM, oblast úst a hrdla pak s rudým světlem a slabikou Á a srdeční oblast s modrým světlem a slabikou HUNG. Přestože jsou tyto orgány od sebe poměrně vzdálené, tento znak spojení orgánů po spálení těla se objevuje velmi často a je znakem vysoké realizace buddhistického učení.

Co se stane s tělem je v konečném důsledku důležité především pro pozůstalé, pohřeb sám je vědomým rozloučením. Během řeči při pohřbu bychom měli zmínit, že život jde dál a připomenout to, co bylo v minulosti zemřelého běžné i čím byl v dobrém smyslu výjimečný. Mrtví by se podle buddhistického chápání měli oslavit a uctít. Pozitivní, láskyplné rozloučení je největší dárek, který můžeme jemu i rodině dát.

Zoufalá a omezující motivace typu: „Chybíš mi!“ nebo „Proč jsi mě opustil?“ nikomu nepomůže a pro mrtvého je nepříjemná. Ačkoliv by si to přál sebevíc, neexistuje pro něj možnost, jak se vrátit a utěšit nás. Podobně, jako tomu bylo v západních kulturách, staví se v rámci pohřební slavnosti do popředí úspěchy mrtvého a hezké zážitky s ním. To pomůže jak pozůstalým, tak zemřelému rozloučit se s láskou a dobrými dojmy v mysli.

Zdroj: kniha: O smrti a znovuzrození, Pohled buddhismu na poslední okamžiky života, autor: Lama Ole Nydahl