Článek
V roce 1908 bývala v Týnci nad Sázavou jen jedna škola. Dnes se jí říká „Stará škola“. V Týnci v dnešní době stojí ještě jedna, velká základní škola. Stará škola stále stojí na levém břehu řeky, od ní dolů směrem od Benešova je pak týnecká rotunda, zbytky týneckého hradu a dále pak, proti mostu přes řeku stojí velká budova, kterou si mnozí pletou se zámkem. Nikdy to však zámek nebyl. Bývala to továrna na věhlasnou týneckou kameninu. V roce 1908 ještě v Týnci nad Sázavou nestála slavná JAWA ani metalurgické závody Metaz. V místě, kde později stála a pořád stojí JAWA, bývala přádelna. A ona přádelna byla součástí neštěstí ke kterému zde došlo 18. prosince roku 1908.
Řeka Sázava v místě neštěstí v současnosti
V první třídě týnecké školy bylo plno. Pan řídící Půlpán ještě dloho povídal o nebezpečném klouzání na řece Sázavě než pustil děti ze školy domů. A zvlášť brodeckým a kosteleckým klukům, na které děvčata ráno žalovala, že jezdili na řece od cesty až k Panskému poli nakazoval, aby byli opatrní. Mezi brodeckou továrnou a Mickovým jezem (dnes jez v Náklí) z přádelny vypouštějí do řeky zbytky barev a ty led rozežírají. I uprostřed řeky jsou místa, kde je led tenký, pokrytý jemným sněhovým popraškem, že je k nerozeznání od pevného ledu. Šest kluků vyběhlo tenkrát odpoledne ze školy pospolu. Tři z Kostelce a tři z Brodců. Už před týneckým hřbitovem předhonili ostatní děti. Byla jim zima, i v zimě chodili lehce oblečení. Dělnické děti to nemívaly jednoduché. Ale chlapci byli zvyklí a jen přidali do kroku. Zastavili se až na Farském kopci, ale jen na chvilku, studený vítr jim hnal sníh do tváří. Rychle sklouzali dolů k řece po uklouzané pěšině.
Neštěstí na Sázavě jak jen nakreslil V. Had
A potom dolů k řece. Jejich Sázava vypadala tak vlídně a bezpečně. Vítr sfoukal sníh na jediné místo uprostřed řeky, led se leskl jako zrcadlo. K tomuto zasněženému místu právě chlapci zamířili. Lákal je čerstvý sníh. Úplně zapomněli na varování pana řídícího. Chlapci se rozeběhli a klouzali pěkně jeden za druhým. Když pod nimi tenký led praskl, také jeden za druhým sjížděli do ledové vody. Nikdo v továrně nad řekou netušil, co se na řece právě odehrává. Volání o pomoc z černé jámy uprostřed řeky postupně sláblo. Jen několik úderů na led zdola a byl konec. Proud odnášel bezvládná těla pod ledem k mlýnskému jezu. Pan přádný z továrny si přeci jen něčeho na řece všiml. Byl u místa neštěstí jako první. Nalezl však ve vodě jen tři chlapce. Byli to ti, kteří jeli po ledu jako poslední a měli čas zachytit se silnějšího ledu u kraje. Než se k nim dostal, byli naživu už jen dva, Bažil a Páša. Slabšího Javůrka, který se také držel ledu, v bezvědomí přimáčkli kluci do vody pod sebe a utopili jej. Ještě, když večerní mlha zalila údolí, projížděla řekou velká loď, lámala led a hledala zbylé chlapce. Ten večer našli Toníka Kosů, druhý den, v sobotu, vytáhli kudrnatého Pepíčka Pazderů, a teprve po třech dnech hledání našli malého Vašáka. Našli jej až pod samým jezem. Když si jej tatínek odnášel domů, vypadal jako živý. V pondělí měli v Týnci všichni smutný pohřeb. Všechny děti z týnecké školy přišly doprovodit své kamarády. Přišel i celý Kostelec, celé Brodce, lidi z Pecerad, Bukovan, Chářovic, Podělus a Chrástu. A jako zázrakem pak té noci přišla obleva. Led povolil a staré olše nad týneckým jezem se rozplakaly. Řeka tu zimu již nezamrzla, jakoby nechtěla zažít tu hrůzu znovu.
Zdroj: časopis Pod Blaníkem, ročník XXV. Č. 2. 2021, autor původního textu Eduard Vaněček, text s názvem Hroby, na které se zapomíná, poprvé uveřejněno v časopise Pod Blaníkem, ročník XI, 1931
