Článek
V naší krásné zemi je mnoho míst, která ukrývají zajímavý příběh. Kapitolou samou pro sebe jsou křížky a kapličky u cest. Dnes už mnoho lidí ani neví k čemu dříve sloužily. Mnohé z nich nechali lidé postavit z vděčnosti nebo na památku nějaké důležité události. Některé nesou příběh tragický, jiné příběh se šťastným koncem. Mnoho kapliček nebo křížků bylo postaveno na místech již dříve významných, například na keltských obětních kamenech. To je třeba případ křížku u Trhových Svinů v Jižních Čechách. Církev tak ponechala místo, ale přeměnila je z pohanského na křesťanské. Jiná místa byla zvolena kvůli své poloze jako místa poutní. Nepředstavujte si ovšem pouť s kolotoči nebo podobnými atrakcemi. Ta skutečná pouť je o cestě, kterou bylo třeba ujít.
Moje prababička z Jižních Čech chodívala ráda. Ani ne kvůli pobožnostem a modlení, ale kvůli samotné cestě. Kdy jindy se hospodyně dostala z domu? Vyprávěla, jak si vždy navařila jíšku a v nějakém stavení po cestě si řekla o horkou vodu, tou si kousek jíšky zalila a snědla jako polévku. Poutníci ušli desítky i stovky kilometrů a po cestě si povídali, zpívali a u zmiňovaných křížků se vždy zastavili, aby zde církevní hodnostář, který poutní procesí vedl, řekl něco k onomu místu a pronesl modlitbu. Na konci pouti pak byly trhy, ze kterých vznikly dnešní kolotočářské poutě.
Tahle poutní cesta končila většinou ve známém kostele, ale je mnoho křížků roztroušených mimo poutní cesty. Jako třeba křížek u Turyňské hájovny, která stojí asi půl hodiny cesty od Kamenného Přívozu, kousek od Jílového u Prahy. Jeho příběh zapsal Jan Morávek, který se v Kamenném Přívoze narodil a o Posázavském kraji, a především jeho obyvatelích psal. Křížek nechal postavit fořt ze zdejší hájovny na památku své dcerky a jejího zachránce. Tenkrát, v době meziválečné pobývalo v zemi mnoho potulných cikánů. Původ měli maďarský, rumunský i slovenský. Byli to, jak píše spisovatel tmaví a divocí lidé. Uměli skvěle žebrat, a ještě lépe krást. V kraji se jich lidé báli a vyháněli je ze svých obcí, jak to jen šlo.
V Turyňské hájovně, která patřila i s okolními širokými lesy arcibiskupství tehdy fořtoval hajný Borovička. Měl kamaráda, Kvítek se jmenoval, šikovný a hodný člověk to byl. Neměl nic a na jednom místě nikdy dlouho nevydržel. Jeho svobodná duše se potřebovala toulat. Byl to člověk pracovitý a spolehlivý. Že byl potulným myslivcem bez hájovny, říkalo se mu facír. Hajný Borovička měl tehdy moc hezkou, asi pětiletou dcerušku Mínu. Jednoho dne, když táhli cikáni kolem, Mína zmizela. Cikáni tehdy kradli malé děti a cvičili je na žebrotu. Hajný s facírem Kvítkem vyrazili hned za cikány, ale v cikánském táboře Mína nebyla.
Vrátili se s prázdnou a hajný si to vysvětlil tím, že snad spadla do opuštěné štoly Cinkavky a on už ji nikdy neuvidí. Facírovi to ale nedalo. Vyrazil za cikány znovu sám. Napadlo ho, že chytře poslali Mínu s někým mimo tábor, čekajíce, že ji tam budou místí hledat. Šel za táborem tajně a zpovzdálí sledoval, jestli se mezi nimi Mína neobjeví. A měl pravdu! Po čase se holčička v táboře objevila. Tehdy běžel facír Kvítko do nejbližší vesnice u cikánského tábora, zburcoval četníky a vesnické lidi a pro Mínu si došli. Cikáni zatloukali a prokazovali se falešnými Míninými doklady. Bylo jim to ale málo platné, zvlášť, když Mína začala sama mluvit a hlásila se ke Kvítkovi.
Facír Kvítko tak přivedl holčičku domů k rodičům, kteří ji předtím již oplakali. Na znamení své vděčnosti nechal hajný Borovička postavit kousek od hájovny křížek s obrazem Panenky Marie. Stojí tam dodnes. Až pojedete Posázavským pacifikem směrem na Prahu, mezi stanicemi Kamenný Přívoz a Jílové u Prahy můžete v údolí zahlédnout Turyňskou hájovnu a vzpomenout si na Kvítka i šťastné rodiče.
Zdroj: U nás na Sázavě, vzpomínky - Jan Morávek
