Rozhovor s Milanem, rezidentem z Kapverd; O stěhování na ostrov, místních lidech a pomoci dětem

Milan je prvním českým rezidentem na kapverdském ostrově Boa Vista. Roku 2017 na ostrov poprvé přiletěl na dovolenou, okamžitě se do ostrova zamiloval, a ještě během své dovolené zjistil, že je nedaleko jeho hotelu přímo u pláže na prodej rozestavěný dům s pozemkem. Neváhal a začal jednat o koupi. Pro mnohé je Milanovo vyprávění neuvěřitelné, žádný jiný Čech tu dosud nebydlel, nebylo, na koho se obrátit o radu, zkušenosti s úřady nic.

Ale jak říká známá reklama: „když ji miluješ, není co řešit.“ V Milanově případě se nejednalo o ženu, ale o zemi. Prostě si na první dobrou sedli. Milan dům nejen koupil, ale i podle svých představ nechal dostavět tak, aby měl dva samostatné apartmány, dvě terasy, výhled na oceán. Vyřídil si trvalý pobyt a přestěhoval se. Na ostrově je podle svých slov šťastný. Nevrátil se do Česka ani v době covidu, kdy na ostrově zůstal jen on a pár místních. Hotely zely prázdnotou, zaměstnanci odpluli na jiný ostrov. Ale Milan se nehnul.

S kamarádem Kapverďanem chodil na ryby, oslovoval ho z legrace Pátku, večer spolu úlovek ugrilovali, nic jim nechybělo. Nenechme se ovšem mýlit, Milan není ten typ, co vydrží dlouho nic nedělat. Já ho znám jako aktivního chlapa, co chvíli neposedí. Co se dá na takovém ostrově dělat? Rozhodla jsem se Milana vyzpovídat.

Milane, vím, že jsi v Česku míval stavební firmu, ale teď už máš nárok na odpočinek. Co dělá takový předčasný důchodce na ostrově, kde je téměř stálé počasí. Každý den stejný, každý den na pláži, není to nuda?

Já se neumím nudit. Ani na tu pláž nemám kolikrát čas. Den mi uteče jako voda. Mám tu spoustu přátel, místních i přistěhovalců. Nedávno se mi sem přistěhoval Čech, který předtím žil v Anglii. Teď mi pomáhá s pomocí místní škole a školce. Další Čech se sem přistěhoval z kanárských ostrovů. Už tu nejsem od nás sám. Díky svým zkušenostem jsem začal už před pár lety pomáhat lidem z Česka, kteří si tu chtějí koupit nemovitost.

Jsme tu přeci jen v Africe. Znám se tu s lidmi z realitek, mám kontakt i v místní největší, mají skoro všechny nemovitosti a na prodej pod sebou. Ale mám přehled i o místních lidech, prodejích, které ještě do realitky nedali. Než se obrátit na realitku a zaplatit jim spoustu peněz navíc, zjistím, co je tu volné a domluvím koupi přímo s majitelem. Je to tu malé, všichni se známe. Úřady tu fungují, i stavební firmy. Dost lidem už jsem pomohl. A mám je teď za sousedy. Ať už natrvalo, nebo jen na dovolené. Nemohl bych si dovolit být jakkoliv nepoctivý, když se sem přestěhují, mám nové přátele z rodné vlasti. Dáme si pivko, popovídáme si v češtině.

Pivo tu chutná všem. Navíc tu skoro nejsou nemoci, je tu prakticky nulová kriminalita. Na ostrově se nic neschová. Nehrozí tu tsunami ani zemětřesení. Je tu klid. Co víc si přát? Pomoc s realitami je jen jedna z mých činností. Létají mi sem hodně návštěvy, i posádky naší letecké společnosti se zastaví. Mám mezi nimi kamarády. Vozí mi kysané zelí, český chleba, lovecký salám nebo domácí štrúdl. Mňam.

A co místní lidé? Trávíš čas i s nimi nebo jsi tu spíš jako na dovolené a scházíš se především s lidmi, jako jsi ty, přistěhovalci?

Naopak! Já jsem hlavně s místními lidmi. Když jsem navštívil vedlejší ostrov a spal na hotelu, hrdě jsem recepční ukazoval doklad, že jsem místní. Domorodec.

Místní lidé jsou moc fajn, srdeční lidé. Vyhovuje mi jejich heslo „No stress“. Člověk si musí nejdřív zvyknout, že když opravář slíbí, že přijde v devět ráno, může to být i ve tři odpoledne nebo taky úplně jiný den. Každý den je tu skoro stejné počasí, sluníčko, pohoda. Není kam pospíchat. Teď už vím, že když někdo nepřijde ve smluvený čas, prostě nečekám.

Když přijede o pár hodin později a nezastihne mě doma, nic se neděje, domluvíme se na jindy, časem to vyjde.

Viděla jsem tvé fotky v místní škole. Vím, že pomáháte místním dětem. Jak jsi se k pomoci ve škole a školce dostal, a mohou se zapojit i turisté, kteří se chystají navštívit ostrov Boa Vista?

Jak už jsem říkal, mám mezi místními lidmi hodně přátel. Jednou někoho napadlo přinést na vánoce dětem dárky. Převlékl jsem se za velkého, bílého Santu a rozdával jsem dětem plyšové hračky.

Děti jsou radost, rodiče se o ně moc hezky starají, vždycky jsou čisté. Holčičky mají copánky se spoustou barevných gumiček. Domluvil jsem se s učitelkami, využil svých kontaktů z Evropy a občas jsem se ve škole zastavil a přinesl ovoce, jogurty, co zrovna potřebovali. Učitelky i rodiče mají radost, že někdo dětem přilepší. Známí mi sem pro ně vozili pastelky, tužky, omalovánky a sladkosti. Jenže tohle napadlo už hodně lidí. Škola má zásobu pastelek na dlouho dopředu.

Sladkosti sice děti potěší, ale moc zdravé nejsou. Mám proto dohodu s učitelkami. Napíší mi vždycky seznam toho, co by se dětem hodilo nejvíc. Většinou je to čerstvé ovoce, jogurty, džusy, balená voda. Na místní poměry jsou tyhle potraviny docela drahé a děti se k nim doma tolik nedostanou. Nechci tu zakládat charitu, nechci mít žádný účet, na který by někdo mohl přispívat. Já to dělám jinak. Mám domluvu s rodiči i učitelkami. Můžu se předem ohlásit a přivést dětem do třídy návštěvu. A tak se se mnou může kdokoliv domluvit předem.

Najdete mě i na FB, pod jménem El Milano. Já zjistím, co děti potřebují, a připravím nákupní seznam. Vyzvednu ty, co chtějí pomoci z hotelu, zajedeme spolu na trh, tam si sami podle seznamu nakoupí a pak hurá do školky. Kdybyste viděli tu radost dětí i těch mých známých nebo i cizích turistů, když je obklopí banda dětí a oni jim rozdají ovoce! Tohle mě opravdu těší.

Se svými známými jsme rozjeli i projekt výměny střechy na „naší školce“. Původní je eternitová, plná azbestu, v místním horkém počasí se to svinstvo uvolňuje a děti ho dýchají. Uspává je to a ničí jim to trvale zdraví. Vybrali jsme peníze a uplatním i své znalosti ze stavebnictví. Děti dostanou na střechu místo eternitu pálenou tašku.

To je super, skvělý projekt! Nicméně já o tobě vím, že ses pustil i do pomoci kapverdskému zdravotnictví. Je to pravda?

Začal jsem tu pomáhat místní nemocnici. Pomáhá mi s tím i místní Čech. Zdravotnictví je tu dvojí. Soukromé a státní. Jsme na ostrově, některých zdravotnických potřeb je tu nedostatek. A protože mě i mým známým tu vždycky rádi a hned pomohli, chtěl bych jim to nějak vracet.

Na malém ostrově si musíme pomáhat všichni. Už se mi povedlo zařídit z Čech i z Anglie přivezení základních léků, obinadel, náplastí, desinfekce. Tohle už není tak jednoduché, jako nákup pomerančů, ale pokud by se chtěl nějaký turista zapojit i v tomto směru, ať se mi ozve, i pár balíčků náplastí místní zdravotníky potěší. Opět se snažím nejdřív zjistit, co je nejvíc potřeba, a pokud je to možné jednoduše převézt, zařídím. Pokud jde o léčivo, mohu zařídit konkrétní požadavek nemocnice, který pak slouží jako doklad na celnici. Převoz léků má svá pravidla, ale i s tím už mám své zkušenosti a mohu poradit.

To vypadá, že máš plné ruce práce. Máš vůbec čas i na zábavu? Co děláš, když nezařizuješ lidem koupi bydlení nebo nepomáháš školám a nemocnici?

Co bych ti povídal. Piju pivko, koukám na oceán, koupu se, chytám ryby. Povídám si s přáteli a učím se kreolsky.

Vážně umíš kreolsky? Slyšela jsem, že je to hodně těžký jazyk. Směs portugalštiny a afrického dialektu.

No, umím jen pár slov, ale místní „učitelky“ mi sem chodí často. Mám jich hned několik. Jednu krásnější než druhou. Místní ženy jsou neodolatelné. Plné radosti, hodně se smějí, zpívají si a tancují i při práci. A tak se „učím“.

Chápu a věřím, že teď hodně Čechů závidí.

Milan se nebál jít do něčeho, co před ním ještě žádný jiný Čech nezkusil a vyšlo to. Není to nemožné a jak je vidět, žít na ostrově Boa Vista nemusí být vůbec nuda. Ráda bych se zeptala ještě na pár věcí, ale už tak bude asi náš rozhovor pro článek dost dlouhý. Nechám si tedy pár otázek na příště.

Zajímají mě třeba místní zvyky. Jak se na ostrově slaví svátky, jestli mají místní vánoční stromeček, když tu živý smrk nikdy neviděli a jestli slaví i jiné svátky než my. A co jídlo? Jaké jsou místní speciality? Kolik tu třeba stojí dům na pláži? Otázek je hodně. Budeme si muset zase brzy popovídat!

Tak zas někdy příště!

NO STRESS Z KAPVERD!