Článek
„Anče, Kuba, hajnej! Nestát, nekoukat, dělat!“ Sezóna začala, namastíme si kapsy! Chleba s tvarohem za zlaťák, kyselo za dva! Že nám to nikdo nedá? Kdepak! To byste koukali, jak se posypou dukátky! Krakonoš už dávno přenechal údolí pod horami lidem. Schoval se vysoko v horách a k lidským obydlím se vůbec nepřibližuje. Však je to taky blázinec! Co by si Trautenberk v Německu nebo Rakousku nedovolil, tady projde jako nic. Zbouráme pár roubenek, aby si mohli místní oligarchové postavit hotel! Proč ne? Když to cinká! Kdo nebyl ve Špindlu, nepatří k elitě!
Špindl je v létě klidnější
Elita se vyznačuje především značkovým oblečením, kabelkami, přifouknutými rty a spoustou cingrlátek. A taky tím, že ukazují, že na „to“ mají. Čím dražší všechno je, tím lépe. To se pak lépe ukazuje, že na to máme. A Trautenberk se plácá po pupku. Občas vyndá z nablýskané vesty hodinky na řetízku a zkontroluje, jak mu ta sezona pěkně ubíhá. Anče a Kuba, oba studenti na brigádě si můžou nohy uběhat. Kdyby měli chvilku času, šli by oba nahoru, do hor. Za Krakonošem. Nechali by se vést sojkou hlídačkou. Přišli by do zasněžené Krakonošovy zahrádky, posadili by se a vyprávěli.
Vlevo Sněžka, uprostřed kruhová duha, aureola
Krakonoš by pokýval svou šedou hlavou a z vousů by mu vypadlo pár smrkových šišek. Smutně by se na ně podíval a řekl: „To jste vy, lidé. Tam moje síla nesahá. Už dávno jsme si s Trautenberkem rozdělili hory. Já se starám o les, o zvířata, o ztracené lidi na běžkách, co se zastaví a dívají se na tu krásu kolem. Ten blázinec dole, to je vaše věc. To mi sem do hor nenoste. Jednou, a já pamatuju hodně, jednou, se to zase změní. Ti nablýskaní lidé půjdou dál. Zůstanou ti, co mají rádi hory, ne sebe.
Luční bouda
Zůstanou a budou chodit sem za mnou. Na čaj s rumem, tak jako vy dva. A pak i já přijdu dolů na návštěvu k nim. Budeme hrát žolíky u kamen a vyprávět si o nafrněných princích a princeznách ze zámků, které si tu kdysi postavili. Kde je jim teď konec?“ Jenže, než se tohle stane, proteče ještě mnoho vody v horských potůčcích. Protože, když si lidé najdou nějaké místo, kde se mohou předvádět, hned se jich tam seběhne celý houf. Nejsou tam proto, aby obdivovali tichou krásu hor.
Když budete mít štěstí, potkáte tam nahoře Krakonoše. Aureola, kruhová duha.
Jsou tam proto, aby se ukázali. Kdo nebyl letos ve Špindlu, jako by ve společnosti nebyl. Kdo by se divil Trautenberkovi, že se plácá po tučném pupku? A kdo by se divil Krakonošovi, že se mu dolů k lidem nechce?
Takoví jsme my, lidé. A proč ne? Jen ať se předvádí, když je to baví. Já si počkám na čaj s rumem s Krakonošem. Možná mu ho donesu nahoru sama.
Konec pohádky, dobrou noc!
