Článek
Kamenný Přívoz, Žampach, Jílové u Prahy. To jsou místa jen asi 8 km proti proudu Sázavy od jejího soutoku s Vltavou. Je to kraj krásný, kraj vodáků, trampů a milovníků přírody. Vede tudy trať Posázavského Pacifiku. Od jara do podzimu můžete projíždět podél řeky Sázavy historickým vláčkem a kochat se pohledem na „Zlatou řeku“ jak se Sázavě říká. To kvůli dřívější těžbě zlata v dolním úseku, ale i proto, že její břehy jsou většinou jílovité a při každém dešti zabarví se řeka do žluta. Kousek od mostu přes řeku v Kamenném Přívoze, v tehdejší hospodě sedával na širokém okenním parapetu synek z hospody Jan Morávek. Díval se na voraře, kteří po řece sváželi dřevo, obdivoval krásu řeky. Později se z chlapce stal spisovatel. Psal o tom, co viděl a slyšel. Napsal příběhy svého kraje. Příběhy lidí z Posázaví. Připomeňme si dnes jeden smutný. Příběh lásky zámecké slečny Idy. Empírový náhrobek slečny Idy můžete stále najít na hřbitovní zdi u kostela v Jílovém u Prahy.
cesta mezi Kamenným Přívozem a Jílovým
K Jílovému u Prahy kdysi pařil Hrádek. Stával na kopci na pravém břehu řeky nad Žampachem. Hrádek je nestarší zmiňované místo v kraji. Byl vystavěn ještě za doby Přemyslovců jako ochranné tvrziště. Zmiňuje se o něm historická listina, vydaná 22. října roku 1045 Břetislavem I. v klášteře Ostrovském. V pozdějších dobách měnil Hrádek několikrát majitele a pozemky k němu patřící ubývaly. Koncem 18. století vlastnil Hrádek Karel Josef z Bienenberku. Z kamene staré tvrze dal vystavět o několik set kroků výše zámeček, který pojmenoval Včelí hrádek.
Později se stal majitelem zámečku zámožný pražský měšťan Václavíček. V kraji nebyl oblíbený. Byl to podivín, samotář. Prý se zajímal o černou magii a vzýval ďábla. Na zámku žil se svou dcerou Idou. Ta byla jeho pravým opakem. Milá, krásná slečna jezdila po okolí na koni a lidé ji měli rádi. Byla zamilovaná do oficíra z pražské posádky. Ten za ní občas dojížděl. Otec ale milostnému poměru nepřál. Jednoho dne, po obědě seděli otec s dcerou v modrém pokoji na zámku a slečna Ida našla odvahu a svěřila se otci. Byla se svým milým v jiném stavu. Otec se rozzuřil a v hádce dceru proklel. Ta v zoufalství strhla ze zdi nabitou bambitku a před očima otce se zastřelila.
Hněv otce tím neutišila. Odsoudil ji i po smrti. Aby se dceři pomstil dal její tělo odvézt na hřbitov v dřevěné rakvi na hnojném voze taženém párem volů. Lidé zámeckou slečnu Idu a zmařený život její i jejího děťátka litovali. Sešlo se jich na její poslední cestu kolem stovky a celý povoz pokryli květinami. Doprovázeli jí i smutného oficíra až na hřbitov. Nešťastný mladý muž založil v roce 1851 nadaci na mši, kterou sloužil Jílovský farář vždy v den jejího skonu. Nešťastný milý pak ještě mnoho let na tuto mši dojížděl. Říkali mu tady „smutný oficír“.
zdroj: kniha: U nás na Sázavě, Vzpomínky; autor: Jan Morávek
