Článek
Luděk Munzar se narodil 20. března 1933 v Nové Včelnici v jižních Čechách. Krátce nato se rodina přestěhovala do Smiřic, kde prožil idylické dětství. Studoval Vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové, a že by se snad stal hercem, to ho tehdy ani nenapadlo. Chtěl složit maturitní zkoušku, nastoupit do letecké akademie a být vojenským stíhacím pilotem. Jeho otec ho v tom velmi podporoval. Avšak osud tomu chtěl jinak. Během středoškolského studia začal hrál v amatérském mládežnickém souboru Mladá scéna v Hradci Králové. Tam se projevil jeho obrovský herecký talent a musel se rozhodnout. Nakonec zvítězilo divadlo a Luděk si podal přihlášku na pražskou DAMU. Tu v letech 1952-1956 u Vítězslava Vejražky vystudoval.
První angažmá získal v roce 1956 v Mladé Boleslavi. Už po jedné sezóně si talentovaného mladíka všimli v Praze, a tak se roku 1957 objevil na jevišti Národního divadla. Zobrazoval nejdříve romantické hrdiny a revoltující mladíky a postupně se vypracoval jako psychologický herec ztvárňující složité charaktery.
12. června 1957 se oženil se svojí první manželkou, loutkoherečkou Naděždou Munzarovou, s níž měl dceru Johanu (*1962). Rodiče se ale rozešli, když jí byly dva roky. Její matka si po rozvodu v roce 1966 vzala za manžela Ivana Krause a v roce 1968 emigrovali z Československa. Munzar poté svou malou holčičku dlouhé roky neviděl. Naštěstí na své trápení nezůstal dlouho sám. V Národním divadle potkal Janu Hlaváčovou. Seznámili se při zkouškách Topolova dramatu JEJICH DEN. „Hrozně se mi líbilo, jak se Luděk vlídně choval k Marii Tomáškové, která měla pocit, že jí to nejde, a několikrát se rozplakala. Říkala jsem si, že takového bych chtěla mít bráchu. Vnímavého, laskavého…“, vzpomínala na jejich seznámení Hlaváčová. A jaký dojem udělala o pět let mladší studentka herectví na něho? „Já viděl jen ty velké oči, černou kudrnatou hlavu a krásné rty. Trochu jsem se zdráhal, byl jsem v té době ženatý a jak mi bylo líto, že jsem ženatý! Pak s námi život udělal trojitý kopaný výkrut, což je v letecké akrobacii hodně složitá figura, při které se většinou usne. A když jsem se probudil, tak jsem ji měl vedle sebe a už jsem ji nechtěl pustit.“
Jana Hlaváčová
Jana Hlaváčová měla také za sebou složité a bolestné období. Po studiu na DAMU nastoupila do angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni, provdala se tam za kolegu Jiřího Michného a narodila se jim holčička. Když byly dceři Terezce dva roky, manžel zemřel na roztroušenou sklerózu. Vztah Luďka Munzara a Jany Hlaváčové vyrostl z velkého přátelství. O to pevnější byl. Vychovávali spolu Janinu dceru Terezu a v roce 1971 se jim narodila dcera Barbora, která se stala také herečkou.
Rok 1977 vystavil umělce nelehké zkoušce charakteru, když byli nucení k podepsání tzv. Anticharty. Tu podepsalo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 „obyčejných“ umělců. Řada z nich pod tlakem nebo ze strachu, že přijdou o práci a možnost veřejně vystupovat. Jana Hlaváčová a Luděk Munzar patřili k těm, kteří nátlaku odolali a nepřipustili tak své morální selhání.
Luděk Munzar v divadle
Oba manželé působili dlouhé roky v Národním divadle. Luděk Munzar zářil v řadě významných rolí – Jindřicha v KONCI MASOPUSTU, Mlynáře v LUCERNĚ, Merkucia v ROMEOVI A JULII, Mefistofela ve FAUSTOVI a v mnoha dalších. Pověstným se stalo představení NAŠI FURIANTI, v němž se manželé sešli na jednom jevišti. V 80. letech si zahrál hlavní roli skláře Jakuba Cirkla v televizním seriálu SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Byl ve své herecké profesi tak poctivý, že se kvůli natáčení naučil i základy sklářského umění. V 90. letech se zaskvěl jako Pilát v inscenaci PILÁT PONTSKÝ, ONOHO DNE. Objevil se také jako kriminalista v inscenaci PŘÍBĚH KRIMINÁLNÍHO RADY. Větší roli soudce Bareše získal i v seriálu NA LAVICI OBŽALOVANÝCH JUSTICE. Herecký koncert rozehráli spolu s Janou Hlaváčovou v životopisném filmu o Leoši Janáčkovi LEV S BÍLOU HŘÍVOU.
V roce 1990 Luděk Munzar opustil spolu se svou ženou Národní divadlo, protože jeho představy o poslání a směřování divadla se odlišovaly od představ nového vedení. „Nechtěl jsem hrát divadlo s lidmi, kteří tam přišli, protože jejich názory byly diametrálně jiné než moje,“ řekl Luděk Munzar. „Můj vztah k Národnímu divadlu byl obrozenecký, národovecký a oni tam začali hrát jako v malém sklepním divadle. Národní divadlo není jen ta budova, to je součást našeho kulturního dědictví. Jestli někdo tu tradici ironizuje a posmívá se jí, tak se posmívá svým předkům.“
Národní divadlo
Manželé spolu začali jezdit po zájezdech s pořadem nazvaným SVŮNÍ ŠMINEK A BENZÍNU . Představení mělo velký úspěch. Odehráli ho více než třistapadesátkrát. V posledních letech se Luděk Munzar zapsal do paměti televizních diváků především jako průvodce nádhernými televizními cykly scénáristy a režiséra Bedřicha Ludvíka ROZHLÉDNI SE, ČLOVĚČE, PAMĚT STROMŮ a ZPĚT K PRAMENŮM. Dále si ještě zahrál v několika televizních seriálech. Například v ČETNICKÝCH HUMORESKÁCH nebo v seriálu MÍSTO V ŽIVOTĚ či NÁVES. Je autorem knihy „…když jsem to slíbil!“, kde vypráví o svém vztahu k létání, a knihy říkadel S vůní vánku po heřmánku věnované jeho vnučce Aničce. Výrazně se prosadil i v dabingu, jeho hlasem v Česku ve většině filmů mluví mimo jiné americký herec Paul Newman.
Samostatnou kapitolou byla Munzarova práce v rozhlase, který miloval. V posledních letech svého života se v něm dokonce cítil lépe než na divadelních prknech. „Víte, je to něco úplně jiného, než stát na jevišti. Tady ve studiu máte před sebou mikrofon a je úplně jedno, jak se tváříte, co děláte a podobně. Musíte se spolehnout jen na hlas, grimasy nejsou nic platné. Je to náročná, ale velice zajímavá práce a rozhodně bych neměnil,“ řekl herec. Přiznal se, že jako dospívající mladík si sám sestrojil krystalku. „Bylo to vlastně moje první rádio. Položili jsme ji doma na talíř, aby byla slyšet slova a poslouchali. To byl jeden z krůčků k mé rozhlasové zálibě, která mi vydržela do dneška.“ Společně s Františkem Novotným připravili pro rozhlas více než 80 dílů ROZHOVORŮ S KARLEM ČAPKEM. Jejich posledním rozhlasovým počinem byl poetický pořad o našem jazyku OKOUZLENÍ SLOVEM. „Slova se nemají počítat ani měřit, ale vážit,“ pronesli autoři, jejichž pořad je určený všem, pro něž je čeština doslova mateřským jazykem. Pořad byl vysílán na Dvojce od ledna 2015 do března 2019.
Po odchodu z divadla se Luděk Munzar pustil do podnikání. Založil společnost obchodující s automobilovými karoseriemi a náhradními díly. Bohužel doplatil na svou důvěřivost. Jeho společník ho podvedl a Munzar se velmi zadlužil. Aby vše splatil, musel rozprodávat i cenné obrazy, které měl doma. Auta ho však bavit nepřestala. „Já jsem se do autodílny narodil. Měl jsem strýčka, který měl autodopravu. Od dětství jsem tam pomáhal, takže to nebyl velký skok k těm auťákům,“ vzpomínal Munzar. Jeho vášní bylo závodění a k tomuto účelu si nechal zrekonstruovat historický Tatraplán Sport. Stavba repliky vozu, která měla na rozdíl od originálu karoserii z ocelového plechu a motor z Tatry 603, trvala v závěru osmdesátých let necelé dva roky. Na stavbě se podíleli nejen lidé z okolí muzea, ale také pracovníci tehdejšího tatrováckého vývoje. Ti na oplátku dostali od populárního herce pozvání na jeho představení legendární inscenace LEV V ZIMĚ na půdě Národního divadla. V Kopřivnici se Luděk Munzar během stavby repliky objevoval opakovaně. Následně s Tatraplánem úspěšně závodil a v roce 1989 se stal dokonce mistrem Evropy v závodech autoveteránů. Vůz Tatra 602 Tatraplán Sport V8 se po svém dokončení do Kopřivnice už nevrátil. To i přes to, že snad Tatra měla mít na vůz předkupní právo. Nikdy jej však nevyužila. V současné době je možné Munzarův závoďák vidět v expozici soukromého muzea sportovních vozů v Lánech.
Munzarův Tatraplán
Obrovskou úlohu v životě Luďka Munzara hrála láska k létání. Tuto svou vášeň popisuje ve své knize „…když jsem to slíbil!“, jejímž mottem byl slib otci, že se stane letcem. Létal hlavně na větroních a později přesedlal na jednomotorová letadla. V aeroklubech byl jako doma. Nejraději měl letiště u Hradce Králové, kde podnikal vyhlídkové lety nad svým rodným krajem. Jeho manželka se o něj samozřejmě bála a kladla mu na srdce, „ať létá pomalu a nízko“.
Dalším koníčkem byla hudba. Hrál na housle a trumpetu, rád poslouchal klasickou hudbu a chodil na koncerty. K jeho favoritům patřili Dvořák, Smetana, Janáček, Mahler, Martinů, Bruckner. Za svoji velkou vášeň – kromě lásky k létání a rychlým autům – považoval herec koupání v ledové vodě. „Rodina si ze mě dělá legraci, že celý rok skáču do studené vody. V zimě si v ledu v bazénu vysekám krumpáčem díru, abych se mohl koupat, a paní sousedka na mne volá sanitku. Ale to nic nemění na tom, že se v ledové vodě koupu dvakrát denně. Když se mne páni doktoři ptají, jak to dělám, že tak dobře vypadám, říkám jim, že to dělá právě ta studená voda.“ V roce 2002 se mu narodila vnučka Anička, jejímiž rodiči jsou Bára Munzarová a herec Jiří Dvořák. I ta se nyní věnuje herectví.
Přestože si vůbec nepotrpěl na oficiality, převzal v roce 2011 cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství. Radost mu udělalo, když se stal dvojnásobným laureátem ceny Františka Filipovského za mistrovství v dabingu. Sice by si to za zásadový celoživotní občanský postoj a herecké mistrovství bohatě zasloužil, ale nebyl nikdy nominován na státní vyznamenání. Je ovšem dost pravděpodobné, že by ho z rukou některých prezidentů nepřijal…
Ve stáří opakovaně bojoval s nemocemi, trpěl artrózou, měl problémy s klouby, prodělal slabý infarkt a musel na operaci srdce. K tomu se bohužel přidala rakovina ledvin a o několik let později i prostaty. On se však nevzdával a naopak dokázal pomáhat své choti. Tu postihla Parkinsonova choroba. K ní se přidaly deprese, kvůli nimž nebyla schopná vyjít z domu. Její stav se rapidně zhoršil, když její manžel zemřel. Přesto zápasila se svou nemocí ještě dalších pět let, než za ním odešla do nebe.
Luděk Munzar zemřel 26. ledna 2019 v Praze, obklopen svojí milující rodinou. Poslední rozloučení se uskutečnilo 1. února 2019 v budově Národního divadla. Obřad byl zahájen trojitým přeletem dvoumotorového letadla ve výšce 200 metrů nad střechou historické budovy divadla. Jeho ostatky byly rozptýleny na hřbitově u kostela sv. Havla nad Zbraslaví.
Jeho životní krédo znělo: „Člověk by měl žít tak, aby se v okamžiku pravdy, kterou přináší smrt, nemusel před sebou stydět.“ Toto krédo beze zbytku naplnil…
Anketa
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Charta_77
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/vztahy-a-sex/jana-hlavacova-herecka-ludek-munzar-herec-slavne-ceske-filmove-pary.A200812_103643_sex_sub
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/ludek-munzar-portret.A190128_091513_filmvideo_ts
https://dvojka.rozhlas.cz/okouzleni-slovem-7230626/o-poradu
https://www.tyden.cz/rubriky/munzara-uz-v-divadle-neuvidite-radost-ma-dnes-z-uplne-neceho-jineho_343933.html
