Muž, který si vysloužil přízvisko „zachránce matek“. Dokázal, že ženy umírají kvůli lékařům

Ignác Semmelweis se narodil 1. července 1818 v Budapešti. Byl pátým z deseti dětí, které se narodili v  rodině uherského Němce Józsefa Semmelweise a etnické Němky z Budína Teréz Müllerové.

Ignác v roce 1835 absolvoval piaristické gymnázium v Budíně jako druhý nejlepší žák. Na podzim roku 1837 začal studovat práva na vídeňské univerzitě, ale již v následujícím roce přestoupil na medicínu. Titul doktora medicíny získal v roce 1844. Když se mu nepodařilo získat místo na klinice vnitřního lékařství, rozhodl se specializovat na porodnictví. Nastoupil do vídeňské všeobecné nemocnice, nejprve jako aspirant a později jako lékař.

Ještě v době, kdy byl Semmelweis na gymnáziu, byla porodnická klinika vídeňské všeobecné nemocnice rozdělena na I. a II. kliniku. Obě kliniky nejprve působily za stejných podmínek, se stejnými metodami a vykazovaly stejné výsledky. V roce 1840 však bylo odděleno vzdělávání lékařů a porodních asistentek – lékaři působili na I. klinice a porodní asistentky na II. Zanedlouho došlo k situaci, kdy byla na I. klinice mnohem vyšší úmrtnost rodiček než na klinice porodních asistentek. Rodičky umíraly na tzv. horečku omladnic, což bylo velmi vážné onemocnění způsobené vniknutím bakterií do těla ženy během porodu, obvykle prostřednictvím rukou nebo nástrojů porodníka, které pak mohou způsobit celkovou sepsi. Před objevením antibiotik přesahovala úmrtnost na toto onemocnění 80 %.

Semmelweis, stejně jako celá Vídeň, věděl o vysoké úmrtnosti matek na I. lékařské klinice. Ve své knize popsal strach některých žen, které se natolik bály rodit na tomto oddělení, že často klečící a lomící rukama prosily o propuštění. Věděly, že lékařské ošetření je předzvěstí smrti. Ale zatímco Semmelweis hledal vysvětlení, jeho nadřízený řešil špatné statistiky překládáním umírajících pacientek na jiná oddělení. Důvodem, proč ženy na kliniku stále docházely i navzdory strachu ze smrti, bylo bezplatné ošetření pro ženy bez prostředků a možnost zanechat dítě po porodu na klinice. Neprovdané matky, které se nechtěly nebo nemohly postarat o dítě, jej tak mohly dát do nalezince. To ale pouze za podmínky, že se narodilo na klinice. Ženy se také uchylovaly ke lsti, kdy porodily doma nebo na ulici a pak spěchaly na kliniku, aby takto unikly nebezpečné péči lékařů a jejich dítě mohl převzít nalezinec, jako kdyby se narodilo na klinice. Právě u takových žen si Semmelweis všiml, že většinou nákaze záhadně unikají.

K rozpoznání příčiny horečky omladnic jej nakonec dovedly dva zážitky. Jedním bylo přechodné propuštění z místa druhého asistenta od listopadu 1846 do března 1847 a druhým bylo úmrtí soudního lékaře Jakoba Kolletschky. V pětiměsíčním období po Semmelweisově propuštění klesla úmrtnost matek z více něž 10 % na 3 %, což byla stejná úroveň jako na klinice porodních asistentek. Když se Semmelweis vrátil, zvýšila se úmrtnost už po prvním měsíci jeho služby na 17 % smrtelných případů. Pochopil tak, že příčinou horečky omladnic je on sám. Smrt Kolletchka a přečtení jeho chorobopisu se stalo druhým faktorem pro pochopení souvislostí. Kolletschka při pitevním cvičení píchl do prstu jeden z jeho žáků. Poté jej postihlo onemocněním vykazujícím totožné příznaky jako u rodiček umírajících na horečku omladnic. Semmelweis pochopil, že obojí musí spojovat stejná příčina, kterou byly pitvy mrtvých těl. Na I. oddělení lékařské fakulty se hodně pitvalo a i Semmelweis pitval denně. Asistenti a lékaři přicházející do styku s mrtvými těly, poté vyšetřovali ženy a prováděli vizitu. Obyčejné mytí mýdlem nemohlo zamezit přenášení bakterií, které se tak mohly přenášet dál k pacientkám. Semmelweis o bakteriích nic nevěděl, hovořil o „rozložených organických látkách“. Nejotřesnější pro něj bylo zjištění, že příčinou horečky omladnic byli sami lékaři, včetně jeho samého. Důkazem o tom byl i nepříjemný zápach, který nešel umýt a lpěl na rukou ještě dlouhé hodiny. Nejlépe ho zaháněly roztoky chlóru, proto Semmelweis pro všechny zavedl mytí chlorovým vápnem. Úspěch se dostavil okamžitě. Úmrtnost po dvou měsících klesla ze 17 % na 1,2 %. Od té doby epidemie horečky omladnic na vídeňské porodnické klinice skončila.

Navzdory působivým výsledkům se Semmelweis ve Vídni nedočkal žádného uznání. Jeho kolegové si odmítali připustit, že by za smrtí pacientek mohli stát oni sami a zpočátku nové učení ignorovali. Koncem března 1849 Semmelweisovi nebyla prodloužena smlouva a v roce 1850 zklamaně opustil Vídeň a vrátil se do Budapešti. K jeho neúspěchu ohledně přijetí jeho inovace ovšem kromě konzervativismu a domýšlivosti jeho kolegů přispěla i jeho popudlivá, vztahovačná povaha a neschopnost zpracovat svá přesná pozorování a experimenty do vědecky přijatelné podoby.

V roce 1851 nastoupil jako řídící na porodnické oddělení nemocnice sv. Rocha v Pešti. Ihned zavedl svá hygienická opatření, čímž okamžitě srazil výskyt horečky omladnic na minimum. Roku 1855 se stal profesorem porodnictví na pešťské univerzitě, a také zde úspěšně aplikoval své zásady. Ani tyto úspěchy ale nepřesvědčily jeho kolegy o správnosti jeho postupu.

V roce 1857 se oženil s Marií Weidenhoffer. S tou měl pět dětí, z nichž pouze dvě se dožily dospělosti. Stále se snažil apelovat na všechny porodníky, aby dodržovali hygienické zásady. Psal odborné publikace a otevřené dopisy, v nichž obžalovával protivníky svého učení o hygieně z ignorace a spoluviny na smrti mnoha matek. Postupem času ale u Semmelweise začala propukat nemoc, která měnila i jeho psychiku. Spekulovalo se o onemocnění syfilidou nebo o boji s těžkou depresí, kterou mohl způsobit nekonečný a zoufalý boj o odborné uznání jeho teorie. Semmelweis si také dával za vinu předešlou smrt mnoha pacientek.

V roce 1865 se jeho chování stalo pro okolí tak nesnesitelným, že byl přes svůj odpor převezen do psychiatrického ústavu pro choromyslné. Kvůli opakovaným záchvatům zuřivosti mu byla nasazena svěrací kazajka. Jeho stav se rychle zhoršoval a po dvou týdnech pobytu zde 13. srpna 1865 zemřel. Bylo mu 47 let.

Semmelweis byl pohřben na Schmelzerově hřbitově ve Vídni. V roce 1891 byly jeho ostatky převezeny zpět do vlasti. V roce 1894 mu byl udělen čestný hrob v Budapešti. Uznání se dočkal až po smrti. Jeho teorie a praktická opatření byly obecně přijaty až poté, co Louis Pasteur objevil pod mikroskopem původce infekce. Dnes se Ignác Semmelweis řadí mezi nejvýznamnější lékaře 19. století. Je po něm pojmenována např. lékařská univerzita v Budapešti, stanice metra Semmelweis Klinikák nebo Semmelweisovo muzeum historie medicíny v Budapešti, které sídlí v jeho rodném domě. Připomínáme si ho jako hrdinu, kterému právem patří titul „zachránce matek“.

Zdroje:

https://magazin.wienmuseum.at/ignaz-philipp-semmelweis-pionier-der-krankenhaushygiene

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ign%C3%A1c_Filip_Semmelweis