Článek
Veterinář je pro chovatele domácích zvířat naprosto nepostradatelný člověk. Musí být k dispozici nejen pro pravidelné kontroly a očkování, ale i v případě urgentní potřeby, kdy může jít o život. Řada majitelů zvířat však má pocit, že veterinář musí pro jejich zvíře udělat vše a navíc za co nejméně peněz. Není nijak neobvyklé, že mají klienti nerealistická očekávání a nejsou pak s prací veterináře spokojení nebo jsou dokonce agresivní. Pokud je veterinář citlivý a navíc „srdcař“ , který svému povolání obětuje obrovské množství času a energie, je zaděláno na velký problém.
Výsledkem této velmi stresující profese, která často vyžaduje maximální nasazení, zvládání krizových situací a komunikaci s náročnými klienty, jsou časté stavy úzkosti a deprese. To je samo o sobě rizikovým faktorem pro sebevraždu. Počátky těchto problémů můžeme navíc hledat už v samotném studiu veterinární medicíny, které je extrémně náročné a vyžaduje velkou dávku perfekcionismu.
Příčina sebedestruktivních myšlenek je zřejmá. Navíc je tu i jasný důvod, proč veterináři od myšlenek na sebevraždu přikročí i k samotnému činu. Je to způsobeno snadnou dostupností látek, které se používají k eutanazii zvířat. Veterinární lékařka Martina Načeradská uvádí ve Zdravotnickém deníku: „Sama jsem zažila dny, kdy jsem se ve své ordinaci dívala na lahvičku s T61, což je látka určená k eutanazii zvířat, a přemýšlela, jak by mohla přinést úlevu i mně. Jako lékaři máme velmi snadný přístup k látkám, které se dají využít i k eutanazii člověka a víme jak na to. Filosofií veterinárního lékařství je, že nenechám žádné zvíře trpět, a když už mu nemůžu pomoct, tak provedu eutanazii. Když sám veterinář trpí tak, že už to nemůže snést, provede eutanazii sám sobě,“ říká lékařka, která je jako jedna z mála ochotná mluvit o důvodech toho, proč jsou sebevraždy u její profese poměrně časté a jak moc se na duševním zdraví veterinářů podepisují sami jejich klienti. Sama osobně znala několik kolegů a kolegyň, kteří svůj život ukončili sebevraždou.
Veterinář je pod velkým psychickým tlakem
Dostupnost eutanazie je ale pouze jedním z faktorů ovlivňujících míru sebevražednosti. Řada veterinářů a veterinářek je pod silným finančním tlakem. Veřejností jsou vnímáni jako ti, kteří vydělávají velké peníze. Jenže ve skutečnosti je provoz jejich praxe spojen s řadou vysokých nákladů, nemluvě o investicích do vzdělávání. Běžně drží pohotovost, a tak mají problém dodržovat alespoň nějakou pravidelnou životosprávu. „Sama jsem pochopila, že se musím naučit říkat ne, bránit se, když mě někdo naštve, a vytvořit si vlastní ochranu, protože pokud se o sebe nebudu starat, nemůžu se nakonec postarat ani o zvířata, která mám tolik ráda,“ říká Martina Načeradská.
Mnoho veterinářů také trápí profesní izolace. Především ty, kteří mají malou praxi. Často zde chybí dohled a možnost asistence kolegy. Není možná společná konzultace nebo porada, což vytváří další tlak na psychiku. Neměli bychom ovšem opomenout fakt, že nelze srovnávat psychické zatížení různě zaměřených veterinárních lékařů. Jistě není totéž, zda pod jejich rukama zemře kráva ve velkochovu, nebo pejsek, kterého měli majitele jako své dítě.
Až tedy půjdeme příště ke svému veterináři, pamatujme na to, že i on je člověk, má své starosti a problémy. Promluvme s ním a zeptejme se jak se má. Podpořme veterináře v jejich každodenní práci a nechtějme po nich zázraky. Třeba i to přispěje k jejich větší pohodě a radosti z jejich nenahraditelné práce.
Anketa
Zdroje:
