Článek
Já je ještě donedávna chápala. Teď už je nechápu. Naopak – jsem zásadně proti. Ale možná vám to nejlíp ilustruje příběh mojí kamarádky, o který se dnes chci podělit.
Stěžovala si, že nemá na jídlo, a přitom…
Tahle máma s dcerou byly docela harmonická dvojka – tedy do doby, než se „mladé“ narodily krátce po sobě dvě dcerky a ona se rozhodla spolu s manželem od maminky odstěhovat. Uznejte – malý pokojíček v bytě 3+1 holt není pro mladou rodinu žádné terno. A nic moc navíc bohužel k dispozici neměli, protože maminka se uskromnit odmítala. Až doposud to chápu.
Naštěstí mladý pár využil tohoto mezidobí k tomu, aby výhodně prodal pozemek po jednom strýčkovi a něco si našetřil, díky čemuž dostali onu hypotéku na 1+1. Pořád nic moc, ale rozhodně víc než předtím. Maminka mladé paní to nesla těžce. Prý počítala, že zůstanou doma a se vším jí pomůžou.
A také se bála, že sama takové bydlení neutáhne. Což měla víceméně pravdu. Dokonce se jí povedlo přimotat se do reportáže jedné nejmenované televize o nízkých důchodech. Tam si stěžovala, že když poplatí všechno okolo svého bytu, zbydou jí na den tři koruny (což trochu přeháněla, ale zase tak moc ne). Dcera jí ze začátku přispívala, uklízet tam chodila, ale prostě to nestačilo, paní si jen stěžovala a stěžovala.
Situace mladé rodiny v 1+1 ovšem taky nebyla zrovna růžová. Tak jednou (a věřím, že hodně opatrně) přednesla moje kamarádka mamince návrh. Nechtěla by si s nimi ten byt vyměnit? Není to daleko, údržba je levnější, v domě je výtah (na rozdíl od toho, kde bydlela stará paní), bude to mít blízko k nemocnici atd. Logické argumenty, že? Ale nechtějte vědět, jak zle pochodila.
Situace se vyhrotila
Z její milované maminky se najednou po tomto dni stala lítá saň. V čemkoli (třeba i v tom, že jí dcera donesla bonboniéru k narozeninám) viděla úplatek, díky kterému se má vystěhovat z bytu. Skončilo to, jak muselo. Dcera přestala jezdit, i když peníze posílala dál. A i tu 1+1 se jim po čase povedlo vyměnit za něco většího.
Skončilo to, jak muselo
Dopadlo to nedobře. Stará paní v tom bytě zemřela. Nikomu to dlouho nepřišlo divné, protože posledních pár měsíců nemohla kvůli špatnému zdravotnímu stavu a chybějícímu výtahu vycházet ven – nákupy si nechala vozit, občas pro ni dojela sanitka kvůli vyšetření. Na onen „problém“ tak sousedy upozornil až nepříjemný zápach.
Kamarádka pak byt prodala. Ale říkala, že by klidně všechny peníze, které získala, vyměnila za to, aby poslední léta její maminky i její vypadaly jinak.
A já se u toho nemůžu zbavit takové hořké pachuti. Ono prostě stačí, když si jeden člověk postaví hlavu a je to? Proč se o rodinnou situaci té paní nezajímali ti novináři, kteří se snažili udělat reportáž o nízkých důchodech a o tom, jak se mají senioři mizerně? Proč si její možnosti neprověřila sociálka, která jí vyplácela různé příspěvky? Mohli by tak jednoduše zkonstatovat, že paní si za svou situaci může sama a dokud s tím něco neudělá, žádná pomoc nebude. Takhle mi přijde, že podporujeme ochotu a lenost jiných na úkor lidí, kteří se snaží, ale mají prostě omezené možnosti. Někomu to prý zavání diktaturou, ale já mám za to, že když zdravý rozum chybí, měl by na jeho absenci někdo poukázat a něco s tím udělat.
Jinak budeme mít takových hořekujících seniorů a mladých rodin, které se musí tísnit v miniaturním prostoru, stále víc. Koneckonců, dříve bylo poměrně běžné odcházet na „vejminek“. Lidé možná nebyli tak sobečtí jako dnes, nevím. Co si myslíte vy?
