Článek
Amenhotep III. vládl zemi Nilu zhruba mezi lety 1390 a 1350 před naším letopočtem a za jeho éry Egypt dosáhl nebývalého rozkvětu. Milovníci historie si ho pamatují především jako stavitele – nechal vybudovat chrámy v západních Thébách i v Núbii a nezahálel ani v Egyptě.
Když umělci „tak trochu kecají“
Nejznámější památkou spojenou s jeho jménem jsou dodnes tzv. Memnónovy kolosy – obrovské sochy stojící nedaleko Luxoru, které měly hlídat vstup do jeho zádušního chrámu. Ale pokud si po jejich prohlédnutí představíte Amenhotepa III. jako štíhlého a dobře stavěného atleta plného elánu, pak jste právě naletěli na vějičku starověkému „Instagramu“ se spoustou lichotivých filtrů. Vážně, bez legrace. I když byli Egypťané svým realistickým zobrazováním lidí proslulí, čas od času udělali výjimku.
A tady šlo o příkaz shora, jak vidno, takže těžko bylo možné oponovat. A že to byla pořádná srážka s realitou! Pokud totiž poddaní potkali faraona osobně na některém ze svátků, museli být těžce v šoku. Ve skutečnosti byl totiž spíše menší, s nadváhou a mnoha zdravotními problémy, jak ukázaly výzkumy jeho mumie (na stará kolena pak dokonce plešatěl). Na panovnických zásluhách mu to však nijak neubírá.
Memnonovy kolosy
Kde se vzal v Egyptě Memnón
Chrám samotný, o kterém byla před chvílí řeč, už bohužel nestojí. A to je opravdu škoda, protože v době svého vzniku byl jedním z největších v Egyptě. Bohužel ho však zničily záplavy a čas. Není tedy divu, že si lidé k sochám, které na svém místě stojí tvrdošíjně dodnes, vymysleli i svou vlastní alternativní historii.
Mimochodem, šlo o opravdu kolosální sochy – každá 18 metrů vysoká a vytvořená z jediného bloku kamene. Kamenický majstrštyk, dalo by se říct. To je na období okolo roku 1350 př. n. l., kdy vznikly, mimořádný výkon (jehož význam nijak nesnižuje fakt, že lidé v té době to prostě uměli – a podobných památek lze po Egyptě najít mnohem více).
Když o několik století později začali místo navštěvovat Řekové a Římané, spletli si zpodobnění faraona (v té době se mimochodem jedna ze soch už částečně rozpadla) s postavou z řecké mytologie – hrdinou Memnonem, synem bohyně úsvitu Eós (ano, tím, který slavně padl v trójské válce). A protože Memnon měl být „syn ranního světla“, dávalo to všechno smysl.
Hapi a Amenhotepova manželka Tiye (nebo také Tije), mimochodem Tutanchamonova babička
Je totiž ještě třeba zmínit takovou maličkost – jedna ze soch totiž během ranního rozbřesku „zpívala“. A tak se z Amenhotepa stal „Memnon“ – a jméno už sochám zůstalo.
Jak Memnón „zpíval“ a proč
Ale pojďme se ještě vrátit k onomu tajemnému zpěvu. Ona je to totiž taková pikantnost. Starověcí poutníci i římské celebrity (patřil mezi ně například i císař Hadrián a jeho manželka Sabina) popsali, že jedna z kolosálních soch vydávala zvuky každé ráno, a to přesně ve chvíli, kdy na ni dopadly první sluneční paprsky.
Někdy to prý znělo jako tiché hučení, jindy jako praskání, a někomu dokonce tento jev připomínal jemné tóny harfy. Lidé věřili, že Memnon tak zdraví svou matku Eós – bohyni úsvitu.
Pro poutníky to byl malý zázrak, něco mezi náboženským znamením a turistickou senzací, a není divu, že se tu dveře s poutníky doslova netrhly (i když v porovnání s dnešním overturismem to určitě nebylo tak hrozné – i když na tehdejší poměry…). Mnozí si dokonce nechávali do kamene vyrýt své podpisy a přidávali k tomu svědectví, že „Memnon dnes zpíval“.
Celkem tu vzniklo přes sto epigramů – a to jsou jen ty, které se přes neúnavně pracující zub času dochovaly dodnes. Ten nejznámější pochází od Julie Balbilly, římské šlechtičny a básnířky, která v roce 130 n. l. doprovázela do Egypta císaře Hadriána. Zní takto:
„Slyšela jsem hlas, jak z kamene zazněl – já, Balbilla,
hlas božského Memnóna, či Famenotha, jak říkají lidé.
Přišla jsem sem s milovanou královnou Sabinou,
v první hodiny, kdy slunce vyšlo.
Za vlády císaře Hadriána, v devatenáctém roce jeho panování,
čtyřiadvacátého dne měsíce Athyr
se ozval jeho hlas, jak zdravil svou matku Eós.“
Epigram je zajímavý tím, že kromě mytologické poetiky v sobě zároveň obsahuje konkrétní historické údaje, což je pro historiky velmi cenné – jméno císařovny Sabiny, panovnický rok Hadriána i přesné egyptské datování. Balbilla vlastně vtiskla do kamene takovou malou reportáž.
Amenhotep III. a jeho matka Mutemwija
A dovolím si uvést i můj oblíbený epigram, tentokrát od básnířky Demo (někdy také uváděné jako Damo) z 2. století n. l.:
„Aby Memnon promluvil, dotkla jsem se jeho nohou —
a ihned, jak úsvit zvedl svůj zlatý závoj,
ozval se z kamene hlas, jenž připomněl jeho matku Eós.
Zazněl tón, co přivolal Múzy,
a já, Demo, básnířka, jsem byla svědkem zázraku.“
No řekněte – není to jako vzpomínka na nevšední událost lepší než ta dnešní záplava všudypřítomných selfíček? Když tedy pomineme to tesání do kamene…
Memnónovy kolosy už bohužel mlčí
Dnes už bohužel souboj mezi „vyznavači harfy“ a „příznivci tichého hučení“ nerozsoudíme. Amenhotepovy sochy už totiž zase mlčí. Zvuk vznikal díky kombinaci ranní rosy a prasklin v horní části rozlámané sochy. Princip byl jednoduchý – když se kamenný povrch po chladné noci začal ohřívat, vlhkost se měnila v páru a unikala trhlinami pryč. A právě tohle vytvářelo ono tajemné „zpívání“.
Z výstavy Sluneční králové
V roce 199 n. l. ale římský císař Septimius Severus nechal sochu opravit (nejspíš mu přišlo neuctivé, aby zpodobnění jeho mytického hrdiny vypadalo takhle) – a to byl konec všeho. Kamenné bloky byly znovu spojeny, trhliny uzavřeny… a zvuk nadobro zmizel. Tak skončila jedna z nejzáhadnějších „hudebních atrakcí“ starověku – a vlastně jen proto, že to někdo „myslel dobře“.
Amenhotep III. a jeho znovu probuzený klenot Údolí králů
Ale vraťme se k tomu, kvůli čemu jsem se vlastně dnes tak rozepsala. Tedy k hrdinovi dnešního dne – faraonovi Amenhotepovi III. Nebyl to jen skvělý panovník (rozšiřoval diplomatické kontakty a díky obchodním dohodám s okolními říšemi přivedl do země bohatství, jaké už dlouho neměla), ale také nezapomenutelný stavitel, jak už bylo řečeno. A o tom se nyní mohou přesvědčit i všichni milovníci starého Egypta.
Takhle viděl sám sebe Amenhotep III., realita byla poněkud jiná
V egyptském Luxoru se totiž po více než dvaceti letech znovu otevřely dveře do jeho hrobky – a tentokrát už zůstanou otevřené natrvalo. A že je opravdu na co se dívat! Ne nadarmo je totiž jeho „věčný příbytek“ právem považován za jeden z největších pokladů Údolí králů.
Rekonstrukce, na které se podílela japonská vláda ve spolupráci s UNESCO, trvala přes dvě desetiletí. Nešlo ale jen o opravu několika omšelých omítek – restaurátoři museli pečlivě obnovit desítky nástěnných maleb, na kterých si dnes lze prohlédnout faraona, jeho manželky Tiye a Satamun i nevšední výjevy z Knihy mrtvých (faraon na nich putuje záhrobím, kde se setkává s bohy a prochází soudem duší).
To ale nebylo všechno – bylo totiž nutné zpevnit také stěny a stropy, které hrozily zřícením, a nainstalovat moderní osvětlení i ventilaci, aby se fresky dál neničily. Pokud byste však procházeli jen tak okolo, nejspíš by vás ani nenapadlo, že se jen kousek od vás nachází takovýto poklad.
Z výstavy Sluneční králové
K němu totiž vede 36 metrů dlouhá a 14 metrů hluboká chodba, která se noří do nitra skal pod Údolím králů. Trochu se tedy projdete, než konečně spatříte první fresku. Původně měla tahle chodba chránit hrobku před zloději, ale bohužel neúspěšně (což bylo ostatně velmi běžné). Když totiž Amenhotepovu hrobku archeologové v roce 1799 objevili, našli v ní jen prázdné stěny – což byly neklamné známky návštěvy lupičů. Naštěstí kněží už ve starověku stihli přenést faraonovu mumii do jiné hrobky, patřící jeho dědečkovi Thutmosovi III. (a ještě později se pak oba octli v tzv. „královské skrýši“ v Dér el-Bahrí). Dnes tak můžeme jeho tělo spatřit v Národním muzeu egyptské civilizace (samozřejmě se vší pietou – nečekejte obnažené torzo, na kterém je vidět úplně všechno).
Když konečně sestoupíte do hrobky, uvítají vás výjevy zachycující samotného vládce i jeho dvě manželky, ale také obrazy z posmrtného života. Má to jen jednu malou vadu na kráse – na rozdíl od jiných hrobek není ta Amenhotepova zdobená úplně celá. O to víc ale vyniká umělecká preciznost dochovaných maleb, jejichž barvy se po restauraci znovu rozzářily. Odborníci říkají, že po dlouhých staletích tmy působí fresky skoro tak živě, jako by byly namalovány včera (pokud znáte hrobku Ramesse II. v Údolí králů, tak jde rozhodně o něco podobného).
Díky nové rekonstrukci se hrobka konečně otevřela turistům i badatelům. Podle egyptských úřadů má přilákat nejen milovníky historie, ale i běžné návštěvníky, kteří chtějí na vlastní oči spatřit krásu, jež přežila více než tři tisíce let. Údolí králů tak dostane další lákadlo, které by mohlo přivést zpátky i ty, co už „viděli všechno“. A další lákadlo přijde brzy – konečně se totiž otevře Velké egyptské muzeum poblíž pyramid v Gíze.
Mimochodem, část exponátů, uložených dnes v tomto muzeu, mohli zvědaví návštěvníci poměrně nedávno vidět i u nás – a to na výstavě Sluneční králové, která proběhla v Národním muzeu v Praze (od srpna 2020 do června 2021). Představovala významné archeologické objevy českých egyptologů z Abúsíru, včetně královských soch a dalších památek z doby stavitelů pyramid, z nichž mnohé se nyní natrvalo usadí právě u Gízy – a do světa se už jen tak nevypraví. Pokud je tedy chcete vidět, nezbude vám nic jiného, než si naplánovat cestu do Egypta. Určitě to bude stát za to.
Zdroj: Autorský text
https://www.researchgate.net/publication/374065279_Is_There_an_Acrostic_in_Balbilla_Epigr_31_Bernand
Egypt velkých faraonů, Christian Jacq, Knižní klub, 2002
