Článek
Na vysvětlenou – babi toho v životě moc nenapracovala. Děda jako policejní ředitel je zaopatřoval dost. S dětmi zůstávala doma tak dlouho, dokud to šlo, a do důchodu šla taky hned. Jenže mezitím se stihla s dědou pohádat. A bylo.
Neboj, babi, my to zvládneme
Nepamatuju si přesně, kolik tenkrát v tom dopisu bylo – 14 952 nebo tak nějak. No nic moc. A když vás navíc vlastní manžel odmítne podpořit, je to dost na nic.
„Neboj, babi, těch 15 000 na důchod ti stačit bude, vždyť už toho moc nepotřebuješ,“ pronesla tenkrát sestra a podle bábiny reakce bylo jasné, že jsme se špatně pochopily. Ne, vážně jsme tím nemyslely, že by si měla řádně utáhnout opasek a zbytek života doživořit. Dost na tom, že musíme řešit mnohdy neochotné doktory - ti dokážou starého člověka spíš udupat než podpořit.
„To se zmákne, babi. Už si obě vyděláváme. Ty si nakoupíš, co potřebuješ, a jak nebudeš na něco mít, ozveš se. A dárky pro rodinu a výlety ti zaplatíme. To se neboj. Od toho jsme přece rodina, ne?“ Nám to přišlo přirozené, ale musím říct, že ne všichni v rodině naši tezi sdíleli.
Rodina je od toho, aby svým nejslabším členům pomáhala
Nevydělala si, tak nebude mít
Například náš strýc, její syn, se na jakékoli pomoci podílet odmítl. „Když si na to nevydělala, tak to prostě nebude mít. Co já bych se snažil, sám mám málo.“ Namítli jsme, že se o něj přece starala a dodnes stará (jo, mama hotel je IN i v padesáti). Na což nám bylo odpovězeno, že to dělat nemusela a že kdyby to nedělala, už by se dávno osamostatnil. Taky nechápete tu logiku?
No nic, to je prostě strýc. Už jiný nebude. A babi se nakonec s dědou jakž takž udobřila, takže hodně pomáhat jsme musely jen pár měsíců. Ale i tak jí přispíváme, když můžeme. A to i když se jí mezitím důchod hodně zvedl. Ono totiž zároveň všechno nehezky zdražilo. Z toho aby se jeden jednoho krásného dne zbláznil.
