Článek
Stojím na veterině u pokladny, v přepravce morčátko po operaci. Je tu trošku fronta, ale to se stává. Cena? 3 500 korun. Není to málo, ale když jde o zvíře, neřeším.
Jenže za mnou stojí paní a očividně ji ta částka nějak zaujala. „Jak to, že za králíka platím čtyři tisíce, a ona jen 3 500?! Vždyť to není o tolik větší zvíře!“ začala se rozčilovat. A pokračovala dál – kdo na tom asi tak vydělává, že tohle je hrozné, že ona jen chtěla udělat radost vnoučatům, a místo toho tohle.
Já bych vám to tady klidně přepsala, ale asi to není třeba. Obrázek si uděláte sami.
Chtěla jsem jen pomoct…
V tu chvíli mi bylo jasné, že jí asi nemusím vysvětlovat, že cena se neodvíjí od velikosti zvířete, ale od diagnózy, náročnosti zákroku a spousty dalších faktorů.
Ale znáte to – některým lidem nevysvětlíte nic, když jsou v ráži. No, a některým ani potom. Ale to už je na úplně jinou debatu. Asi bych to měla nechat být. Na veterině jsou na podobné scénky určitě zvyklí. Ale ne, já, dobrák od kosti, jsem se do toho prostě musela vložit. Nabídla jsem se prostě, že to za ni zaplatím.
Ne, nemám peněz nazbyt, ale moc dobře vím, jaké to je, když jich máte ještě míň. A když jde o zvířata, klidně budu jíst měsíc suchý chleba. I dýl, když bude třeba. Navíc paní bydlela ve vedlejším paneláku, občas jsem ji vídala se psem a přišla mi docela fajn. No… to jsem se teda dost spletla.
Víte, co následovalo? Nadávky. Spousta nadávek. „Co si to vůbec myslíte?! Já na to samozřejmě mám! A když už máte tolik peněz na rozhazování, tak si je strčte někam, ale ať mě přestanete ponižovat před lidmi!“ No tak jo. Pokrčila jsem rameny, že jsem to myslela dobře, a bylo. Některým lidem se prostě nezavděčíte. Mám to v rodině. Jsem zvyklá.
Tím bych čekala, že příběh končí. Jenže ne. On teprve začal.
Jak se z dobrého skutku stal sousedský horor
Za pár dní mi zmizela keramika ze zahrádky. Pak se soused najednou začal ptát, jestli na ty záhonky před panelákem vůbec mám povolení. A jako třešnička na dortu? Přišla mě navštívit policie. Prý jestli náhodou nepěstuju marihuanu. Víte, ono když v zimě přisvětlujete orchideje a exotické rostliny fialovým světlem, tak to opravdu vypadá trochu podezřele. Možná i jako v nějaké pěstírně – nevím, nikdy jsem v žádné nebyla.
Naštěstí páni policisté byli milí, koukli na moje kytičky, nic nenašli a ještě se omluvili za nepříjemnosti. A kdo za tím stál?
No hádejte.
Jednoho rána v pět hodin – protože já vstávám brzy, smůla, madam – vidím, jak mi ta dobrá duše vysypává krmítko pro ptáčky. Fakt. Prostě se rozhodla, že to všechno vyklopí na zem. Možná doufala, že mě to naštve, možná to brala jako další formu pomsty. Nebo že by jí něco udělali ti ubozí opeřenci?
Tak jsem na ni houkla z okna. Neřekla nic, jen mi slíbila návštěvu policie. Usmála jsem se a suše konstatovala, že už u mě byli a hezky jsme si popovídali. Na to jsem si vyslechla další várku sprostých slov a paní zmizela.
Od té doby mě na ulici nepozdraví a já jen čekám, s čím přijde příště. Chápete to? Protože já ne. I když možná…
Ego je věc křehká…
Když jsem to v práci vyprávěla, kolegyně mi řekly, že jsem jí možná pošramotila ego. Že jsem si dovolila před cizími lidmi naznačit, že nemá peníze – a to se neodpouští. I když teda podle mě to už předtím řekla na plnou pusu sama, ale co už…
Ach jo. Tak takhle to dopadá, když se snažíte někomu pomoct. Pro dobrotu na žebrotu, že jo. No, hlavně aby mi aspoň na zahrádce něco zůstalo.
