Článek
Nebudu vás napínat – šlo o Hru o trůny. Debaty o (ne)kvalitě tohoto televizního díla a porovnání s knížkami si necháme na jindy, to by bylo na docela jiný článek. Nicméně G. R. R. Martina čtu od chvíle, kdy jsem zakopla o Tufova dobrodružství. A to už je pěkných pár let zpátky. No nic…
To intro je prostě boží
Stejně jako seriál se mi zatraceně líbí i hudba. Jo, byly časy, kdy jsem to intro mohla poslouchat klidně hodiny v kuse stále dokola – teď už jsem malinko ostřízlivější (vážně jen malinko). A mému dítku se tahle hudba líbila taky. Samozřejmě padl i dotaz, zda se nemůže dívat se mnou, ale to jsem mu zatrhla. Pochopitelně. V jeho věku…
Ale ono intro s vyjíždějícími stavbičkami ho okouzlilo natolik, že si ho stáhlo do mobilu. A hudbu taky. Lumpíno si ji dokonce nastavilo i jako vyzvánění na mě – což jsem samozřejmě netušila. Ha ha – ani by mě to nenapadlo. Já v jeho věku ještě ani nevěděla, co je mobil. A dodnes mám dojem, že většina těchhle přístrojů je chytřejší než já.
No a stalo se, co se stát muselo – když jsem volala dítku do družiny, kde už mohli mít zapnutý zvuk, aby se nachystalo, protože pro něj přijdu dřív (anžto mi opět volala zubařka a už poněkolikáté za poslední rok měnila termín na rovnátka – tentokrát nás chtěla vidět o půl hodiny dřív), slyšeli intro z Game of Thrones všichni.
Vy normálně kazíte mládež!
Asi už tušíte, odkud vítr fouká. Ono pozvání do ředitelny mělo zdroj právě tady. Ředitelka se do mě hned na začátku pustila poměrně nevybíravě. Prý kazím děti. Jestli vím, co v tom seriálu je. Chvíli mi trvalo, než mi to docvaklo. Pak jsem ji ujistila, že ano, že vím. Že ho sleduju a knížky mám taky přečtené (alespoň ty, co zatím vyšly).
A to se prý nestydím, pouštět tohle dítěti? Nechápala jsem – na hudbě přece nic není a v tom intru taky žádný sex, incest ani vraždu nenajdete. Asi deset minut jsem se snažila vysvětlit, že se dítko vážně dívá jen na to intro a poslouchá hudbu. Holt děti – rády napodobují, co dělají jejich rodiče. Ale moc dobře chápe, že teď mu ten seriál prostě pustit nemůžu.
Nakonec se to otočilo proti mně. Prý jestli se nestydím, dívat se na takové seriály. Jestli vím, co v nich je. A to už jsem teda nefalšovaně vyprskla smíchy. Má snad paní ředitelka dojem, že ještě chodím do školy a musím se jí zodpovídat? No, prý ať už se to neopakuje.
A co? Že si dítko poslouchá pěknou hudbu? Ramin Djawadi fakt skládat umí. Ale klidně, když jí to tak vadí, tak ho zkusím přeučit na techno, to pak v té družině nadskočí všichni, až mu zavolám.
Jako promiňte – ve chvíli, kdy to ředitelka přenesla do osobní roviny, jsem už začala být nepříjemná. Kruci, jako rodič pomáhající na škole snad se všemi akcemi bych si zasloužila aspoň trochu úcty, ne? No. Rozloučily jsme se, ale pachuť ve mně zůstala ještě hodně dlouho.
A perlička na závěr
Když se dítko o pár let později k tomu seriálu samo někde dostalo (já bych mu ho pustila až od patnácti, sorry), na férovku přiznalo, že to teda zkusilo, ale nechápe, co na tom vidíme. A ať si tyhle „dospělácký podivnosti“ necháme.
Kamarád mu prej pustil nějaký porno a to je lepší.
Ach jo…
