Článek
O Austrálii jsem snila odmalička. Maminka mi koupila pohádkovou knížku s příběhy od tamních domorodců Aboriginců, která měla na obálce nádherného klokana, kterému z kapsy vykukovalo mládě. A od té doby jsem byla ztracená. Chtěla jsem to vidět všechno.
Svým nadšením jsem nakazila syna
Seznam cílů, které bych rozhodně chtěla vidět, byl dlouhý: Velký bariérový útes, Uluru (to je obrovský červený monolit v srdci Austrálie, na který už se tuším ani nesmí, protože je pro domorodce posvátný), Great Ocean Road (přímořská silnice s dechberoucími výhledy a slavnými útesy s názvem Dvanáct apoštolů), Kangaroo Island (místo, kde se můžeš setkat s mnoha zvířaty v divoké přírodě)… A tak bych ještě mohla pokračovat.
Vidět pěkně z očka klokana, kasuára nebo třeba ptakopyska – to by bylo něco. A ani nevím jak, ale nějak jsem své nadšení přenesla i na syna. Ale tak, jak bych si to v životě nikdy nepředstavila. V devatenácti dodělal školu (s hoodně odřenýma ušima) a pak si koupil letenku. Pomohl mu s tím nějaký známý, kterého si tam našel. Tehdy to nebylo nijak komplikované (nějaký pátek to je, aktuálně už mu táhne ke čtyřicítce). Tvrdil, že pro někoho s chutí do práce se tam vždycky něco najde a tady, že ho stejně nic nečeká.
A světě div se, chytil se tam. Nejdřív se toulal po brigádách, pak natrvalo zakotvil v nějaké hospodě a po pár letech si otevřel svou. Koneckonců, to má taky po mně – s manželem jsme v pohostinství pracovali dlouhá léta. A hodlá tam zůstat natrvalo.
Prvních šest let jsem ho neviděla – nikdo z nás neměl peníze (a on nejspíš ani čas), aby to vyšlo. Ale pak už se to hezky stabilizovalo. Vídali jsme se každý rok a když byla vnoučata malá, tak i častěji. Vždycky jsme přiletěli alespoň na tři týdny, aby to stálo za to. No a pak přišel covid a začaly problémy.
Napište, proč chcete do Austrálie
Když chcete vízum, musíte uvést cíl své návštěvy. Tedy už je to on-line, tak je to docela na pohodu. Jenže během covidu (a v případě Austrálie i dlouho po něm) se cestování omezilo jen na nezbytně nutné. A mezi to se návštěva rodiny evidentně nepočítala. Uznávám, že první dotazník jsem vyplnila jen tak vágně – jak vždycky. A zamítnutí mě trochu zaskočilo. S různým časovým odstupem následovaly další tři (doplňovala jsem pořád víc a víc detailů), ale nepovedlo se. Prostě ne. Bylo to nějaké začarované, nebo co.
Postěžovala jsem si na cestovatelském fóru na Facebooku a tam mi odepsala slečna, která v Austrálii dlouhodobě pobývá. Dodnes jí její dobrotu nezapomenu. Napsala mi, že musím úředníkům zahrát na city – že pak by to projít mohlo. Už takhle pár lidem pomáhala a je to prý skoro sázka na jistotu. Tak jsme psaly společně – doslova jsem uvedla, že už bych chtěla svého syna po tak dlouhé době obejmout. Že chci vidět, jak moje vnoučata poporostla a strávit s nimi nějaký čas. Děti se přece tak rychle mění a mě jako babičku tahle nemožnost setkání vážně mrzí… A ještě pár podobných frází. No a bylo to.
Tahle žádost už mi prošla. Čekaly mě tři týdny vaření (protože syn prostě miluje knedlíky, svíčkovou a podobně – ale jeho manželku jsem to nikdy nedokázala naučit), výletů po okolí a různých akcí s vnoučaty. Neviděla jsem je dva roky – ano, tak dlouho tahle úřednická přepinkávačka trvala. Šílené. Teď už je zase všechno v normálu, ale upřímně se jakékoli další pandemie bojím. Co když se zase hranice uzavřou jako předtím? Už mám svůj věk – dva roky by už taky mohly znamenat čekání na nekonečno, které už nestihne přijít…
Zdroj: Autorský text, napsáno podle příběhu kamarádky
