Článek
Když se někde najde osamělý důchodce, na kterého se rodina takříkajíc „vykašlala“, obvykle je vina svalována jen na jednu stranu… na ty mladé a nevděčné, jak jinak. Jenže je třeba vyslechnout obě strany.
Když maminka nechce a přes to nejede vlak
Článek, na který reaguji, má v hodně věcech pravdu. Zaujala mě v něm však jedna věta: „Není to o tom vzdát se vlastního života na úkor stárnoucích rodičů, ale najít cesty, jak žít svůj život, a zároveň se odvděčit rodičům za jejich výchovu.“ S tím se rozhodně dá souhlasit – jenže musí s tím souhlasit všichni.
Naše školitelka na kurzech pro pomáhající a pečující uvádí jako příklad příběh, který se před pár lety skutečně stal. Shrnula ho do pár řádků, ale skutečnost byla mnohem horší. V jeho středu najdete starou paní, která si prostě vzala něco do hlavy – a bylo.
Do domova nepůjde, pečovatelku taky nechce
Říkejme jí paní Mirka a její dceři Ivana. Paní Mirka byla takový bohém – k pití ani k dobrému jídlu neměla daleko. Už v 65 letech měla tolik diagnóz, že se sama o sebe nedokázala postarat. Potřebovala tedy péči. Měla tři dcery, ale upnula se na tu nejmladší, benjamínka Ivanu. Chce prý péči jenom od ní. Ne, nikoho jiného nechce. Dcera se musí postarat o své rodiče, ne? No to by bylo…
Ivana si musela v práci zařídit poloviční úvazek a za maminkou pravidelně docházet. Jak říkala, dělala to ráda. Jenže maminka byla čím dál náročnější. Během několika let tak Ivana přišla o přítele, musela skončit v práci a nakonec se do bytu úplně nastěhovala. Starší sestry se jí snažily pomáhat alespoň trochou peněz, ale samy měly rodiny a malé děti. Toho se Ivana nikdy nedočkala, ale nepředbíhejme.
Snažily se najít pomoc, marně
Na Ivanu toho bylo hodně. S těžkou maminkou, která si už sama nedokázala dojít ani na záchod, bojovala sama. Tehdy ještě moc pomůcek nebylo – ale i kdyby byly, Mirka by jí je stejně hodila na hlavu. „Dcera se má postarat, je to její povinnost. Já nejsem kus masa, aby mě někdo cizí musel zvedat,“ to byla její rétorika. Když se Ivaně poprvé zablokovala záda a skončila na pár dní v nemocnici, sestry uznaly, že takhle to nepůjde.
Jenže s maminkou nic nehnulo. Nechala se od nich opečovávat, to ano. Ale pořád volala svému benjamínkovi, kdy už se vrátí, že ji potřebuje. Pečovatelka? Ani náhodou. Tu, kterou holky domluvily v naději, že si maminka určitě zvykne, vyhnala neskutečnými sprosťárnami za 10 minut z bytu. A do domova? Ani to. To se prý radši zabije, něco si udělá, když už ji její rodina nechce.
Ivana to už řešit nechtěla. Je to přece její maminka, postará se. Vždyť ji vychovala, tak co by měla jiného dělat? To, jak ji její vlastní matka zneužívá a ničí, prostě neviděla, nechtěla to vidět. Vydržela to 11 let, říká vždycky naše školitelka. Pak se doma najednou zhroutila. Infarkt, pravděpodobně ze stresu a dlouhodobé námahy, pomoci jí nedokázali.
Maminka v domově nakonec skončila
A žije dodnes (už je to osm let). Není jí tam dobře, ale bohužel. Zbylé dcery za ní nechodí, nedokážou zapomenout…
Ano, vím, že tu chyb bylo víc. Kdyby se hned od začátku nastavily nějaké mantinely – ale jak je chcete nastavit s někým, kdo všechno odmítá? Naše školitelka vždycky říká, že někoho s takovým problémem máme poslat za ní. Že umí zahrát na tu správnou přesvědčovací strunu (to potvrzuji). Ale kolik takových zázračných dam v republice máme? A o kolik víc je různých Mirek a Ivanek? Bojím se, že odpověď by se mi nelíbila.
